Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Hermionin deník

Nový příspěvek

Hermionin deník

Toho sobotního rána se Hermiona vzbudila velmi brzy. Zůstala nehybně ležet a přemýšlela. Co se jí to jen zdálo, co jí to vytrhlo ze spánku, který už dlouho nebyl tak klidný jako kdysi.  Ale jediné co si byla schopná vybavit byli černé oči. Černé jako tma, jako temnota. Nevěděla komu patřily. Věděla jen, že ji v jejích snech pronásledují, ale ne, že by se jich bála, to ne…

 

Ležela bez hnutí a přemýšlela o nich. Už nějaký čas se s nimi probouzela.

Z dlouhého nemrkání ji začaly pálit oči, donutila se tedy mrknout. V tu chvíli se jí po tváři skutálela slza. To ji dočista vytrhlo z jejího zamyšlení. Posadila se na posteli a pohlédla oknem na ještě potemnělé školní pozemky. Vstala, přešla k oknu a posadila se na něj. Nějakou dobu tam seděla a hleděla ven. Nevěděla jak dlouho tam sedí ani kolik je vlastně hodin. Když se za okny začaly rýsovat první sluneční paprsky, rozhodla se, že si zajde na snídani. Oblékla si hábit, vyšla z dívčích ložnic, proběhla společenskou místností a než se nadála, stála už na chodbě u portrétu Buclaté dámy. Otočila se na podpatku a šla do Velké síně. Nezamířila tam rovnou, zvolila si delší cestu. Z části proto, aby tam nebyla tak brzo, a z části proto, že se jí za chůze vždy lépe přemýšlelo. Zamyšlením nevnímala okolí. Došla až před Velkou síň, když najednou…„au…co to sakra?“

            „Neumíš koukat na cestu, ty idiote?“

            „Pardon,“ ozval se známý chladný hlas. Zvedla hlavu a podívala se s kým se to vlastně srazila.

            „Pro… pro… promiňte, pane pro… profesore. Nevěděla jsem…“ vykoktala ze sebe. Podíval se na ni a jejich oči se střetly. V tu chvíli tlumeně vykřikla úlekem. Ty oči, ty oči, co ji pronásledovaly, to byly jeho oči. Snape se rychle vzpamatoval a nasadil svou obvyklou ledově neproniknutelnou masku.

            „Vstaňte laskavě, slečno Grangerová, a neválejte se tu,“ řekl jízlivě. Pak si však všiml jejího úleku a ve tváři se mu objevil náznak lítosti.

            „Ovládejte svoje projevy, slečno Grangerová,“ zpražil ji, aby zakryl svou nejistotu.

            „A… a… ano, jistě, pane profesore.“ A začala se sbírat ze země. Pak se však stalo něco, co od toho „kusu ledu“ nečekala. Podal jí ruku a pomohl jí na nohy. Přejel ji pohledem, a když se ujistil že je v pořádku, otočil se a odkráčel, tak jak to měl ve zvyku. Jeho černý hábit za ním vlál stejně jako jeho dlouhé havraní vlasy. Došel k profesorskému stolu, kde se před ním objevila káva a snídaně.

Hermiona zaskočeně stála před Velkou síní.

VZPAMATUJ SE PŘECE! NESMÍŠ PŘED NÍM UKÁZAT ANI NÁZNAK SLABOSTI. TO SE NEVYPLÁCÍ. A TY TO VÍŠ.

 

Oklepala se a vešla do Velké síně. Rozhlédla se a zjistila, že tam kromě ní a jejího profesora nikdo není. Sedla si tedy k nebelvírskému stolu a začala popíjet kávu, která se před ní z ničeho nic objevila. Seděla k němu sice zády, ale viděla ho, tedy jen jeho odraz v okenní tabulce. Znovu a znovu si promítala tu trapnou scénu.

            „Neumíš koukat na cestu, ty idiote?“

            IDIOTE? COŽE? IDIOTE?

            JÁ MU ŘEKLA IDIOTE? zakuckala se. Podívala se na Snapeův odraz v okně.

Usmál se…

            SNAPE SE USMÁL?! v tu chvíli se jeho úsměv ztratil.

            JAKO BY MI ČETL MYŠLENKY… ON MI ČTE MYŠLENKY…

Podívala se znovu na odraz v okně, už se nedíval jejím směrem. Vypadalo to, jako by ho na jeho rukách cosi velmi zaujalo. V duchu se zasmála.

            TAK VY MI ČTETE MYŠLENKY, PANE PROFESORE?! řekla si sama pro sebe a stále ho sledovala. Zatřásl hlavou, jako by se z ní snažil něco setřást, pak si dopřál ještě jeden velký doušek čerstvé kávy a měl se k odchodu. Usmála se.

Když procházel kolem ní, zpomalil.

„Pozor na ten úsměv, slečno Grangerová, mohl bych nabýt dojmu, že myslíte na něco nepřístojného.“ Hermiona zbledla. Snape vyletěl z Velké síně a ona tam zůstala nehnutě sedět s otevřenou pusou. Po snídani se vrátila do společenské místnosti. Nikdo tam nebyl. Mnozí ještě spali a někteří šli teprve na snídani. Chtěla té vzácné chvíle klidu využít na domácí úkoly, ale…

SAKRA!!! NEMŮŽU SE SOUSTŘEDIT! Snažila se jak jen to šlo, ale nemohla se zkoncentrovat. Hlavou jí probíhaly otázky.

CO TAM SNAPE DĚLAL TAK BRZO? ASI NEČEKAL, ŽE TAM NĚKOHO

TAK BRZO RÁNO POTKÁ.

ON SE MI OMLUVIL, ŽE DO MĚ VRAZIL? NEBO JÁ DO NĚHO?

USMÍVAL SE? NEBO SKLO JEN POKŘIVILO JEHO OBRAZ?

PROČ SE MI KAŽDOU NOC ZDÁ O JEHO OČÍCH?

TAK DOST. NEMYSLI NA TO!!!

Nešlo to. Nemohla myslet na nic jiného. Z pojednání o významu kentaurů v 19. století na Dějiny čar a kouzel měla zatím sotva pár řádek.

            TAK DOST. MUSÍM TO ZE SEBE DOSTAT.

Vzala si svůj deník a začala do něj psát. O svých snech a stavech po probuzení už psala několikrát, ale dnes byl zápis dost jiný. Psala o své procházce po ranním hradu, o srážce s profesorem, o snídani a domnělém čtení jejích myšlenek. Přemýšlela o Snapeovi jinak než jindy. Už v něm neviděla jen kus ledu jako dřív.

            „Dobré ráno, Hermiono.“ Hermiona se trochu lekla.

            „Dobré ráno, Harry. Ahoj, Rone.“ Sledovala jak si její kamarádi sedají do křesel naproti ní. Ani si nevšimla, že společenská místnost pomalu ale jistě oživla. Byla moc zabraná do svých úvah.

            „Co to děláš?“ zeptal se Ron. Hermiona zazmatkovala. Nikdo přece nesmí o jejím deníku vědět.

            „Učím se.“

            „A co se učíš?“ nedal se Ron odbýt.

            „… ehm… no… lektvary přece.“

            „Proč?“

            „No… znáš to. Snape si na nás vymýšlí stéle těžší a těžší lektvary. Chci na to být připravená.“

PROBOHA, VŽDYŤ ON NENÍ SLEPÝ. URČITĚ POZNÁ, ŽE TO NENÍ

SEŠIT NA LEKTVARY.

Ron se k ní nakláněl blíž a blíž, aby zjistil, co to píše. Hermiona začala zmatkovat ještě víc a s nadějí čekala na zázrak, který by jeho pozornost odvedl. V tu chvíli se otevřel průchod a do nebelvírské společenské místnosti vtrhli Fred a George, smějící se a velmi hluční, jako vždy. Ještě nikdy je Hermiona neviděla tak ráda. Využila odvedení Harryho a hlavně Ronovy pozornosti, vytáhla přebal sešitu lektvarů a deník do něj zabalila. Když se pak Ron otočil, skutečně uviděl v Hermioniných nohách lektvary, a tak se o to dál nezajímal. Proč by také měl, kdo by se chtěl v sobotu ráno zabývat lektvary. Hermiona si oddychla. Schovala deník do brašny s učením a dala se do hromady domácích úkolů.

Zbytek víkendu uplynul jako voda. Venku bylo nádherně tak většinu času strávili na školních pozemcích.

 

Pondělní ráno však nezačalo podle jejich představ. Všichni tři zaspali, což u Rona a Harryho nebylo nic zvláštního, ale u Hermiony? Ta vždy chodila včas. Na snídani tedy odcházeli velmi narychlo, aby stihli vyučování. Hermiona byla ráda, že si v pátek nevybalovala a tak měla všechno co potřebovala v brašně. A těch pár knih z pátečního vyučování jí v brašně vůbec nepřekáželo.

Pondělky patřily k nejnáročnějším dnům. Začínali dvouhodinovkou Dějin čar a kouzel s profesorem Binnsem, pokračovali dvouhodinovkou Jasnovidectví s profesorkou Trelawneyovou, přeměňováním s profesorkou McGonagallovou a končili tím nejhorším. Dvouhodinovkou Lektvarů s profesorem Snapeem. Po těch šesti hodinách už většinou bývali velice unavení a proto byly Lektvary ještě těžší než normálně.

 

První dvě hodiny byly jako vždy jen neslaným a nemastným dějepisným popisem, a i když dnešní téma týkající se kentaurů bylo opravdu zajímavé, ty dvě hodiny byly takřka nekonečné. Na hodině Jasnovidectví probírali čtení z ruky. Profesorka Trelawneyová, jako vždy posilněná jistou dávkou sherry, opět předpověděla Nevillovi nějakou nehodu a Harrymu brzkou smrt. Jelikož to však dělala takřka každou hodinu už tři roky, nikdo se nad tím ani nepozastavoval. Jen Hermioně předpověděla, což zvykem rozhodně nebylo, nějakou zvláštní zkušenost, nové poznání, něco co jí, jak Trelawneyová ráda říkala, čeká a nemine. A možná jí to změní život. Jak moc a jakým způsobem, na to už se věštba nevztahovala. Přeměňování proběhlo více méně v poklidu a po šesté hodině už se houf ztrhaných studentů hrnul do sklepení.

 

Snape nezklamal. Připravil si pro ně opravdu složitý lektvar, kde bylo potřeba použít míchání “tvaru osmičky“ v určeném intervalu.

Nevill, ať se snažil jak se snažil, nezvládl udržet stanovené tempo míchání a spolu s tím, že místo ropuších očí použil šafrán - a to poměrně hodně šafránu, dospěl jeho podivný lektvar do stavu, kdy hrozila jeho exploze. A také že explodoval. Hermiona se pozastavila nad tím, že věštba profesorky Trelawneyové vyšla, ale pak si řekla, že to by vyšla každému, protože Nevillovi se stávaly nehody neustále.

            ALE JESTLI MĚLA PRAVDU S NEVILLEM, MĚLA PRAVDU I S HARRYM?

            A CO TA MOJE VĚŠTBA?

 

Snape se vytasil novými sarkastickými narážkami na, jak on říkal, Longbottomovu neschopnost, potom zkontroloval všechny nevybouchlé lektvary. Studenti z nich do ampulek odebrali vzorky a položili mu je na katedru, aby je později mohl oznámkovat. Ron si začal skládat věci do brašny.

            „Nevzpomínám si, pane Weasley, že bych tuto hodinu ukončil.“

            „Srážím Nebelvíru 10 bodů.“

Harry zatnul ruce v pěst a upřel na Snapea nenávistný pohled.

            „Chtěl jste něco říci, pane Pottere?“

            „Ne…“

            „Ne? …Strhávám Nebelvíru dalších 10 bodů.“

V tu chvíli dospěl Harry do stavu, kdy se chystal, podobně jako Nevillův lektvar, explodovat.

            „Uklidni se, Harry, nestojí to za to.“

            „Slečno Grangerová,…“ chystal se Snape pokračovat ve svém bodovém strhávacím řádění. Hermiona zvedla hlavu a podívala se na něj.

            ALE NE. A JÁ HUSA SI MYSLELA,… ŽE NENÍ… TAKOVÝ JAK SE TVÁŘÍ…

Snape ztichl a tváří mu projel podivný úšklebek, který už u něj viděla. Bylo to v sobotu, to ráno, kdy se spolu na chodbě před Velkou síní srazili.

            „Ano, pane profesore?“

            „Vyberte sešity a položte je na katedru.“ Rychle dokončil větu otočil se na podpatku a vyplul ze třídy. Mezi dveřmi ještě stroze procedil

„Konec hodiny.“

Hermiona vybrala sešity a svůj dala do spodu hromady. Položila je na katedru a běžela za Harrym a Ronem, kteří byli ze Snapea rozžhavení doběla. Hermiona však měla smíšené pocity. Už zas měla pocit, že jí četl myšlenky. Po obědě běželi Harry i Ron na trénink famfrpálu a Hermiona měla opět čas na své úkoly. Ale řekla si, že si nejdřív všechny ty dojmy z dnešního dne zapíše do deníku. Sáhla do přední kapsy své brašny.

            ALE NE! NENÍ TU!

Vybavilo se jí celé sobotní ráno, to, co do svého deníku kdy zapsala, a co by se stalo, kdyby se dostal do nepovolaných rukou. Vzpomněla si jak vzala obal lektvarů a dala do něj svůj deník, aby se k němu Ron nedostal.

            SAKRA! TO NE! MŮJ DENÍK!

            …U STA MERLINŮ, SNAPE!!!

            JEHO KATEDRA!!!

Když se trochu vzpamatovala, začala přemýšlet, jak dostat svůj deník zpět.

            JE TO JEDINÁ MOŽNOST. ANO JINAK TO NEPŮJDE.

            PROSTĚ SE TAM BUDU MUSET DOSTAT.

 

Celé odpoledne byla jako na trní. U večeře měla pocit, že nemůže spolknout ani sousto. Podívala se k profesorskému stolu. Snape tam nebyl. Z Velké síně odešla dřív než její kamarádi. Rychle doběhla k portrétu Buclaté dámy.

            „Magnutis influenzo,“ vychrlila ze sebe. Portrét jí uhnul a ona proběhla společenskou místností tak rychle, že málem srazila prváčka, který teprve spěchal na večeři, pak se zarazila, rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že ji nikdo nevidí. Vyběhla točité schodiště a vřítila se do prázdné chlapecké ložnice. Harryho postel poznala okamžitě podle fotografie jeho rodičů na nočním stolku. Otevřela krabici zasunutou pod postelí, vyndala z ní neviditelný plášť a schovala si ho pod svůj hábit. Potom uložila krabici zpět na její místo a rychle vyběhla z ložnice. Ve společenské místnosti zaujala své oblíbené místo v křesle u krbu a čekala na své přátele. Ti dorazili za nedlouho. Večer ubíhal a společenská místnost se pomalu vyklidňovala až tu zůstaly jen ty tři postavy u krbu.

            „Jsem hrozně unavený,“ zívnul Ron a protáhnul se.

            „Já taky. Asi už půjdeme spát,“ řekl Harry.

            „Jdeš taky Hermiono?“

            „Já… ano, jistě, jen si tu ještě něco dopíšu.“ Ron se na ni pobouřeně zadíval.

            „Nepřeháněj to s tím učením, Hermiono. Já vím, že jsi ráda na vše připravená a taky vždycky jsi, ale musíš taky někdy odpočívat.“ Hermiona se usmála, potěšilo ji že si o ní dělá starosti. Měla ráda když se přestal chovat jako děcko a projevil trochu zájmu.

            „Děkuju Rone, budu na to pamatovat.“

Bylo to přesně tak, jak říkal, Hermiona opravdu byla vždy připravená téměř na vše, ale tohle nečekala. To, že se bude muset po večerce vloupat do kabinetu obávaného profesora lektvarů, na to se snad ani připravit nedalo.

            „Dobrou noc, Hermiono.“

            „Dobrou!“

 

Byla sama. Konečně šli všichni spát. Rozbušilo se jí srdce. Ale musela už vyrazit. Snape se k tomu deníku nesměl dostat. Prolezla otvorem za portrétem, přehodila přes sebe neviditelný plášť a vykročila ke sklepení. Zdálo se jí, že už jde hodiny a přitom uběhlo jen pár minut. Konečně vešla do učebny lektvarů. Šla rovnou ke Snapeovu kabinetu. Vzala za kliku, ale štěstí jí nepřálo. Věděla, že si Snape kabinet zamyká, ale tak trochu doufala, že zapůsobí roztržitost. Snape ale roztržitý nebyl. Rozhodla se tedy počkat. Asi po půl hodině čekání vplul do třídy a namířil si to do svého kabinetu.

            „Alohomora,“ odemkl si dveře a otevřel.

            TO JE MOJE ŠANCE.

Hermiona proklouzla za jeho zády do kabinetu. Pak dveře, k jejímu zděšení, opět zamkl. Byla v pasti. Teď tu bude muset zůstat celou noc. Rozhlédla se po místnosti. Snape si sedl ke stolu a začal opravovat sešity. Hromada stála na stejném místě, na kterém ji Hermiona v poledne položila. Po tomhle zjištění se trochu ulevilo. Ale ještě musela nějak vymyslet, jak se dostat k tomu nejspodnějšímu sešitu. Stála tam u Snapeova stolu, schovaná pod neviditelným pláštěm, jen kousek od svého deníku. Kousek od Snapea. Když opravil asi čtvrtý sešit povzdechl si.

            „Nemám na to sílu,“ zašeptal zoufale a složil svou hlavu do dlaní. Hermiona vyndala ruku z pod pláště a pokusila se vzít si svůj deník. Nepodařilo se. Snape zvedl hlavu. Rychle schovala ruku zpět pod plášť, ale nebyla si jistá, zda ji neviděl. Seděl tam dál. Nehnutě. Nic neříkal. Jen hleděl před sebe. Děsivě chladná maska z jeho tváře jako by se dočista vytratila. Svaly ve tváři se uvolnily, najednou už nevypadal jako ten démon, jak ho všichni znali, a kterého se všichni báli. Vypadal smutně a unaveně.

            „Dodělám to zítra,“ ztrápeně vstal do stolu, vzal hromadu sešitů a došel ke knihovně se samými velmi starými, přesto zachovanými, knihami.

            „Dormen excis,“ knihovnou zapraštěla a dala se do pohybu. Najednou se v místě, kde před tím stála, objevil průchod do Snapeovy komnaty. Vešel dovnitř a průchod se začal opět zavírat.

            RYCHLE NEŽ SE ZAVŘOU! Hermiona proklouzla dovnitř na poslední chvíli. Knihovna zaklapala a průchod se uzavřel. Stála tam a vnímala atmosféru prostoru kolem sebe. Bylo to zvláštní. Jeho komnata byla kupodivu útulná, teplá… dalo by se říct, že se tu dívka jako Hermiona mohla cítit bezpečně. Tedy pokud se sem zrovna nevloupávala a ještě k tomu v přítomnosti majitele komnaty. Zároveň tu však byla zvláštní nálada, nádech čehosi. Někdo by řekl, že tu chyběla ženská ruka, ale to nebylo ono. Vše bylo čisté, všechny věci byly uklizeny na svých místech. I přesto to místo působilo smutně.

 

Snape položil sešity na stůl stojící hned naproti průchodu do komnaty. Přešel přes místnost k velké šatní skříni, otevřel ji a začal si svlékat svůj dlouhý černý hábit. Hermiona zatajila dech. Naštěstí černé kalhoty a košile částečně zahnali její obavy.

            JESTLI SE ZAČNE SVLÉKAT TAK SE SNAD OZVU A ŘEKNU MU, AŤ TO NEDĚLÁ…

V ČEM ASI SPÍ?

Hermiona pomyslela na pruhované pyžamo a málem se rozesmála. Naštěstí se ale včas ovládla. Snape si teď sundával boty a ponožky, přistoupil k posteli a zhroutil se na ni. Hermiona se lekla, bála se, že omdlel nebo něco podobného. Přešla místnost a přistoupila k posteli. Už, už sundávala plášť, aby mu pomohla, když se profesor náhle přetočil na bok a přitáhl si nohy blíže k tělu. Hermiona tedy odstoupila a čekala na možnost vzít si svůj deník, na to až usne. Jenže Snape ne a ne usnout. Vždy když už to vypadalo, že usnul, trhnul sebou a se probral. Hermiona se proto usadila do křesla kousek od postele a kousek od stolu s jejím deníkem a čekala. Zmáhala ji únava, křeslo bylo velmi pohodlné a přítmí a teplo z krbu jí na čerstvosti také nepřidávalo. Začala lehce upadat do polospánku. Snape vypadal, že také konečně usnul. Skutečně spal. Najednou Hermionu vytrhl ze spánku jeho křik.

            „Ne! Prosím ne! Nech jí žít!“

            „Prosím, nech ji žít. Slituj se.“

            „Lilly! Lilly! Lilly!“

 

Snape sebou na posteli házel jako šílený. Pak sebou silně trhl a probral se. Seděl na posteli zalitý potem, dýchal rychle a přerývaně. Jeho oči strnule hleděly do neurčita. Dlouhé černé vlasy se mu dostaly do obličeje a přilepily se ke zpocené tváři. Hermiona seděla ani nedutala.

            CO TO MĚLO BÝT? TRÁPÍ HO NOČNÍ MŮRY? TO NENÍ MOŽNÉ, VŽDYŤ JE TO SNAPE, TEN PŘECI NEMÁ VÝČITKY. SMUTEK A BOLEST NEZNÁ. ON PŘECI NEMÁ CITY. NEBO ANO?

Vybavila si jeho pohled to ráno, kdy do sebe narazili před Velkou síní. Nazvala ho idiotem a on na to nereagoval. Omluvil se jí. OMLUVIL SE JÍ. Vzpomněla si na záblesk lítosti v jeho obličeji, když se ho lekla. Na jeho tvář v kabinetě, když sundal svoji neproniknutelnou masku. Přemýšlela o něm, ne, jako o nenáviděném profesorovi lektvarů, ale jako o muži, o muži se svými bolestmi, se svým smutkem, o muži s city.

Snape vstal, došel ke stolu a zadíval se na hromadu sešitů.

            „No co, lepší než spát.“ Sedl si za stůl, ale rozespalým pohybem ruky hromadu shodil. Sešity se rozsypaly po podlaze.

            „Do Merlinovy zadní části,“ zanadával tiše. Vstal a začal rozházené sešity sbírat. Když sebral ten Hermionin, zarazil se, zadíval se na něj.

            „Tohle přece není sešit lektvarů slečny Grangerové.“ Otevřel ho na nějaké stránce. Hermiona strnula, nemohla nic udělat. Měl její deník a ona nemohla udělat nic proto, aby ho nečetl. Snape začal nahlas číst:

            Dnes se mi opět zdál ten sen. Nevzpomínám si o čem přesně byl,

            ale ty oči tu byly. Byly tu i po probuzení. Byly tu déle než obvykle.

            Ne, nemám z nich strach, to ne. Cítím z nich bolest, smutek, žal…

Dočetl.

            „Proboha, to je její deník.“

            „Co teď s ním?“ položil deník stranou na svůj stůl a upřeně se na něj díval.

            „Zítra jí ho předám. Ale jak a kdy?“

            „Nemůžu za ní přece jen tak přijít a říct: Dobrý den, slečno Grangerová, tady je váš deník.“

„Umím si živě představit ten děs v jejích očích, bude si myslet, že jsem ho četl. Sakra!“

Zvedl se a začal chodit po místnosti. Hermiona v duchu křičela:

            DÍKY! SEVERUSI, DÍKY!!!

 

Byla mu za to tak vděčná. Najednou se Snape zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Hermiona dostala strach, že jí nějaké to díky přeci jen uniklo. Snape se však dal do pohybu… sedl si do křesla naproti ní a zahleděl se na křeslo naproti. Bylo to jako by ji viděl, věděl o ní. Díval se jí přímo do očí, ačkoliv ji neviděl. Neuhnula pohledem, nesklopila oči. Seděli tam tak dlouho. On hleděl upřeně před sebe a ona hleděla do jeho černých očí. Viděla jak mu najednou klesají víčka. Upadnul do spánku. Ne však na dlouho. Po chvíli sebou zase začal házet.

            „Ne, nech ji! Nebij ji! Ne!“

            „Matko!!! Maminko!!! Co je ti!“

            „Co ti udělal?!!“

Na chvilku se zklidnil…

            „Lilly! Ne, Lilly! Moje Lilly!“

            „Nech ji jít! Prosím, ne!“

Následoval hluboký, třesoucí se nádech. Jeho obličej byl skroucený v podivnou bolestnou grimasu. Jeho křik přešel šepot.

            „Proč ti to udělal? To neměl.“

Ztichl…

            „Hermiono!“ zakřičel najednou.

            „Ne, vem si mě! Ona za nic nemůže!“

            „Nech ji, je přece ještě tak mladá.“

            „Prosím! Hermiono! Hermiono! Prosím!“

Udiveně na něj hleděla.

            VÁŽNĚ TEĎ VOLAL MÉ JMÉNO?

            ON MĚ VE SVÉM SNU OCHRAŇUJE?

 

            „Jak ráda bych ti pomohla, ale nevím jak!“ pronesla tiše.

            „Buď tu se mnou, neodcházej, potřebuju tě. Pomoz mi, prosím, pomoz,“ zašeptal.

           

            „Ne, nech je žít! Vezmi si mě!“

            „Ne!!!“ zakňučel a v tu chvíli se probudil. Rychle a zhluboka oddychoval. Upřeně hleděl do míst, kde seděla Hermiona. Ne, tenhle jeho pohled už nesnesla… sklopila svůj pohled k zemi. Vstal a začal chodit sem a tam po pokoji, jako tygr zavřený ve své malé kleci. Pak se najednou zastavil, opřel se zády o stěnu a sesunul se na zem. Nohy si přitáhl těsně k tělu, objal je a hlavu složil na kolena. Seděl tam stočený do klubíčka. Zlomený muž.

 

Hermiona si v duchu zopakovala jeho slova:

            „Buď tu se mnou, neodcházej, potřebuju tě. Pomoz mi, prosím, pomoz.“

Vstala z křesla a potichu došla až k němu. Zhluboka se nadechla… rozhodla se. Musela mu pomoci. Musel vědět, že na to nemusí být sám. Že na to není sám.

Sundala si neviditelný plášť a sesunula se k němu. Když ji ucítil po svém boku zvedl hlavu a podíval se jí do očí.

            „Slečno Grangerová,…“ řekl tiše, bolestně. Ale jako by nebyl překvapený.

            „Pšššt…“ přerušila ho jemně. Objala ho a položila si jeho hlavu na prsa.

            „Pšššt… všechno bude dobré, Severusi.“ Řekla mu s takřka mateřskou láskou v hlase.

            „Všechno se spraví.“

 

Zůstal ležet s hlavou na jejích prsou. Neřešil kde se tam vzala, nevyhrožoval stržením bodů, nepouštěl hrůzu. Byl prostě s ní, v jejím teplém, něžném objetí. Z očí mu padaly slzy, ale neplakal, nebrečel jako malý kluk, který spadl ze skluzavky nebo kterému vzali jeho oblíbenou hračku. Plakal důstojně. Jeho slzy vyplavovaly bolest, která provázela celý jeho život. Rozechvěl se. Hermiona ho objala ještě pevněji a vtiskla mu jemný polibek do vlasů. Seděli tam spolu, objímala ho a tišila jeho bolest. Šeptala mu do ucha přesně ta slova, která potřeboval slyšet. Tep jejího srdce ho uklidňoval. Byl v náručí sedmnáctileté dívky a cítil se v bezpečí. Dýchal stále pravidelněji a pomalu se ubíral ke spánku. Hladila ho po vlasech. Usnul. Spal klidně. Neházel sebou, nekřičel, nebojoval se svými démony. Noční můry nepřišly.

 

Poslední komentáře
29.08.2009 16:59:12: hehehe, nic neslibuju ale třeba se do toho někdy v budoucnu pustím...ale spíš ne...radši píšu nový v...
29.08.2009 10:47:06: Tiež by som brala mierne alternatívny koniec Hermioninho denníka. Arival napísala do komentu všetko ...
05.05.2009 22:13:07: mno jo mno...ale mě se prostě nechtělo je zase spárovat, to už tu bylo tolikrát...a navíc je většino...
05.05.2009 20:45:39: Tahle povídka má nápadsmiley Líbí se mi, možná jen bych brala jiný konec, ne, že bych ho kritizovala, ...
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.