Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Netopýrek

Nový příspěvek

1. kapitola

Seděl v jídelně, v srdci hlavního štábu Fénixova řádu a hleděl do plamenů v krbu. Vyskytoval se tu nerad. Na každém kroku tu mohl kdykoliv narazit na toho bastarda Blacka. Dnes tu ale být musel. Měl se tu setkat s Kigkseym Pastorkem a vyřešit s ním pár událostí týkajících se ministerstva.

V tomhle domě však bylo i pár lepších vzpomínek. Na Reguluse, Blackova mladšího bratra, jednoho z mála lidí v jeho životě, které považoval za své skutečné přátele. Ano, byl. Už není. Stejně jako Severus si až pozdě uvědomil, jaká chyba byla vstoupit mezi smrtijedy. Na rozdíl od něj se ale nestal špehem “dobré“ strany. Ne, vedl svůj vlastní boj s Voldemortem. A prohrál ho. Zničil sice jeden z viterálů, ale ten se mu stal osudným. Zrada se neodpouští. U pána Zla rozhodně ne.

Ponořil se do svých vzpomínek a myšlenek tak hluboko, že přestal vnímat své okolí. Nestávalo se to často, ale v tomhle domě na něj minulost silně doléhala a on se jí prostě občas nebránil.

 

„Ahoj Síví, co ty tu?“ dvě ruce se mu ze zadu obtočili kolem ramen. Lekl se, vytrhlo ho to  z jeho myšlenek a on to nečekal. Reflxivně chytil neznámého za ruku, mrštným pohybem jej přetáhl přes svá záda a smýkl s ním o zem. Už, už napřahoval ruku zatnutou pěst ke zdrcujícímu úderu na útočníkovu čelist.

„Pro Merlina, Tonksová!“ Zarazil se a zůstal nad ní stát s pěstí stále napřaženou.

„Teda Síví, co to bylo?“ zasípala Tonksová a šokovaně na něj zírala.

„Já…promiň, tedy promiňte…“ vymáčkl ze sebe, když se trochu vzpamatoval a začal Tonksové pomáhat na nohy.

„Jste v pořádku?“

„Jo, jasně že jo. Praštěná už jsem stejně od jakživa, ale bylo by příjemnější, kdybys mi tikal Síví.“

„Na tohle tu máte Lupina. A buďte tak nesmírně laskavá a neříkejte mi tak.“ Odvětil znechuceně.

„A jak ti nemám říkat? Síví?“ řekla nevině  a šibalsky se na něj usmála.

„Přesně takhle, Nymfadoro.“ opětoval její úsměv ironickým úsměškem.

 Hodila po něm vražedný pohled, vlasy i oči jí zrudli vztekem. Podtrhla mu nohy a za ruku, kterou jí zrovna pomáhal vstát, ho stáhla na zem vedle sebe. Otočila se na bok, vzepřela se na lokti a zpříma se mu podívala do tváře, jeho ruku držíc přimáčknutou k zemi vedle jeho hlavy.

„Už nikdy mi neříkej Nymfadoro!“

Vpíjeli se do sebe nasupenými pohledy a než se Tonksová nadála, už ležela na zádech stejně, jako před chvílí Severus.

„A vy mi laskavě přestaňte prznit jméno.“

Rozverně se na něj usmála, vyprostila ruku z jeho sevření (spíš jen díky tomu, že jí nechal) a lehce  ho šťouchla do ramene.

„A jak ti mám teda říkat? Ahoj, profesore Snapee, mistře lektvarů, špione u ty-víš-koho ve službách profesora Brumbála a člene Fénixova řádu? To zní trošku divně, nemyslíš Sív…promiň zvyk.“

„Je mi srdečně jedno, jak to zní. Z mého pohledu by bylo nejlepší, kdyby jste s pitomostmi tohoto typu moji osobu úplně vynechala.“

„Hmm…ale to po mě přeci nemůžeš chtít. Tak jak ti teda mám říkat, když ne Síví? Co třeba Sevíčku?“

Severus si hlasitě odfrknul, zvednul se ze země a opřel se o krb.

„Pro mě za mě, říkejte si mi jak je libo, existují tisíce jiných posměšných přezdívek a skomolenin mého příjmení…Studovala jste přeci v Bradavicích, pro Merlina, tak v tom už musíte mít praxi a jestli ne, váš věrný vlček a to druhé psisko na něco originálního jistě přijdou.“

„Proč ti tolik záleží na jméně když příjmení je ti očividně ukradené?“

„Proč si vy necháváte říkat Tonksová, když jste majitelkou tak ušlechtilého jména, jakým je Nymfadora?“

„Protože…“

„Ne nechci to slyšet. Odpověď znám.“

„Tvůj důvod je stejný jako můj?“

„Ne.“

„Tak proč…“

„Do toho vám nic není.“ Otočil se k ní zády a dál pozoroval plameny v krbu.

Chvíli na něj jen mlčky koukala, pak se zvedla ze země a sedla si na jídelní stůl.

„Kde jsi se naučil takhle se bránit“ prolomila po chvíli jejich svorné mlčení.

„Jsem smrtijed.“

„To není odpověď na mou otázku.“

„A jakou odpověď by jste si představovala?“

„Nevím, co takhle pravdivou?“

„Smrtijed se musí umět bránit.“

„Nebuď směšný. Smrtijedi se nebrání po mudlovsku. Je to pod jejich úroveň.“

„Jistě, a proto se radši nechají po mudlovsku zabít než aby se po mudlovsku bránili. A to jste z Havraspáru?“ Tonksová se hlasitě zasmála.

„Copak, v Nebelvíru bych se byla vyjímala líp?“

„Rudá, zlatá a růžová? To by moudrý klobouk nepřipustil ani kdyby jste mu hrozila, že ho vyperete.“ Teď už Tonksová doslova vyprskla smíchy. Severus se na ni otočil a její reakci zhodnotil pozvednutým obočím. Ale nijak to nekomentoval. Otočil se zpět a dál pozoroval plameny.

„Ještě jsi mi neodpověděl.“

„Hmm..?“

„Že jsem stále nedostala odpověď. Kde jsi se naučil takhle prát?“

„Dáte mi pokoj, když odpovím?“

„Možná.“

„Ano nebo ne.“

„Spíš ano.“

Hlasitě si odfrknul a na chvíli se odmlčel.

„Věřte nebo ne, ale taky jsem byl děcko, a jako takové jsem chodil do mudlovské školy.“ pronesl po chvíli.

Tonksová na něj hodila nechápavý pohled.

„Merline…“ obrátil oči v sloup. „mudlové zacházejí se vším…divným v podstatě stejně jako kouzelníci.“

„Takže poberti nebyli…ehm…jediní?“

„Ne, ale ve své podstatě ano.“

„Jak?“

„Ubránit se přesile s použitím fyzických schopností není zdaleka tak nemožné, jak se zdá. Zvlášť když jste zvyklá na fyzickou bolest.“ Odmlčel se.

„Se všemi jsem se zvládl vypořádat. Měli ze mě strach a tudíž i respekt. Měl jsem oproti nim jistou výhodu, nebál jsem se dostat ránu…jediné za co vděčím svému otci.“

„Tak proč jsi se nebránil i před poberty? Třeba tenkrát u jezera.“

„Csss…náš ochočený vlček si pouštěl tlamu na špacír?“

„Abys mu nekřivdil. Remus mi to říct nechtěl, vytáhla jsem to z něj.“

„A že to dalo práci, co? Kolik 5 minut? Nebo snad ještě míň?“

„Umím být přesvědčivá, když chci. Vím co na něj platí.“

„Úplněk a stříbro?“

„Hej!“ okřikla ho. „To si to nemůžete vyříkat?“

„Očividně ne.“

„Chováte se jako děti.“

„A co jste čekala?“

„Nevím, ale je to pro Merlina už tolik let.“

„Jsou věci, na které se nedá zapomenout.“ Pronesl tónem který naznačoval konec debaty, ale Tonksová se nehodlala tak lehce vzdát.

„Mudlovský děcka jsi snášel, zjednal sis u nich respekt, vybojoval sis místo. Proč si to neudělal i v Bradavicích? Proč ses, u sta Merlinů, nebránil?“

Severus se ne ni otočil s výrazem čistého vzteku ve tváři. S výrazem ze kterého by spousta jeho studentů měla ještě dlouho noční můry.

„Myslíte, že jsem se nechal? Že jsem se nebránil? Csss…Nevíte nic.“

„Magická převaha není jako ta fyzická. Ne, nebyli lepšími kouzelníky než já, jen útočili  všichni najednou, ze zálohy a strašně rádi posílali kletby do zad. Takhle kluzcí nejsou snad ani smrtijedi.“ vyjel na ni.

„Ale byli to ještě děti.“

„A já snad ne? Ty vaše děti mě málem zabili. A upřímně, hledět tomu vašemu roztomilému vlkodlakovy z blízka do tlamy je zážitek, na který se nezapomíná. A Brumbál, ten…byl to prostě Brumbál. Ještě jim poděkoval za záchranu mého života, jako by se jich o to někdo prosil. Ale proč mě museli zachraňovat, to už bylo tak nějak jedno… Stejně si zachraňovali jenom svojí kůži a to hned ze dvou důvodů. Jeden znali a hádám, že kdyby znali i ten druhý…ale co, dobrák Brumbál to smetl pod stůl a já prý mám být vděčný. Pokrytci!“

„Ale…“

Jejich rozhovor přerušily zelené plameny v krbu.

„Snapee“

„Pastorku“

„Áá, Tonsková, ahoj.“

„Ahoj Kigsley“

„Tonksovou do toho chcete zatáhnout taky?“ zeptal se překvapeně Pasrorek.

„Ne, slečna Tonková jen prochází. Ale abychom ji v tom nerušili, navrhoval bych přesunout se do knihovny, tam bude větší klid.“

„Ano, jistě“ Pastorek přikývl a zamířili ke dveřím.

„Stát!“ vykřikla Tonková, „ještě jsme neskončili náš rozhovor.“

„Vážně? Já myslím, že ano.“ Odsekl Severus a odešel z místnosti následován Pastorkem.

Žádné komentáře
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.