Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Netopýrek

Nový příspěvek

3. kapitola

Jídelna se poměrně rychle vylidnila. Nikdo nechtěl dlouho zůstávat v tak dusné atmosféře. Sirius s Harrym byli uražení, Tonksová s Hermionou naštvané, Remus zamyšlený a Ron znuděný.  Když se pak Sirius zvedl s poznámkou, že jde zkontrolovat Klofa vzali to Harry a Ron jako únikovou cestu a vytratili se.

„Měla bych příště víc myslet dřív, než zase udělám takovouhle pitomost.“ Konstatovala sebekriticky Tonksová a opřela se lokty o stůl.

„Nemohla si to tušit. Nikdo z nás vlastně pořádně neví, čím si Snape musí dennodenně procházet. Podle mě je docela fajn, že máš odvahu s ním takhle bezstarostně mluvit. Většina z nás je v jeho přítomnosti stále ve střehu, a jsme rádi, když se pod jeho pohledem zmůžeme alespoň na ´ano pane´.“

„No jo, to by mi šlo, pusu já mám prořízlou odjakživa.“ Zasmála se. „Když jsme spolu mluvili, málem jsme se poprali…i když z toho nakonec vylezlo jen takové pošťuchování. Vážně by mě ale zajímalo, co s tím chlapem je.“

„Jak to myslíš?“

 „No víš, já chápu, že to nemá a nikdy neměl lehký, ale přijde mi, že je za tím něco víc, jako by se užíral.“

„Já vím, taky si myslím. Něco mu chybí…ale on rozhodně není ten, kdo by si stěžoval.“ Celá tahle malá roztržka způsobila, že obě ženy teď zůstali sedět u jídelního stolu, pohrouženy do přemýšlení o jediném muži. Po celém domě na Grimmlaudově námětí se rozhostilo ticho. Paní Blecková byla výjimečně zticha a krom Klofa a jeho návštěvy v odizolované místnosti, tu určitě nikdo nezůstal, protože nebylo slyšet jediného zavrzání starých parket.

„Vím, že je to asi hloupý nápad, ale možná by mu udělalo radost, kdybyste se za ním stavili. Třeba by ses mu mohla omluvit a dát se s ním zase do řeči…“ ozval se z ničeho nic Remus. Ani Hermiona ani Tonksová si nevšimly, že on jediný tu s nimi zůstal.

Hermiona zakroutila hlavou a nasadila nesouhlasnou grimasu. Věděla moc dobře, a to z vlastní zkušenosti, jak moc se Snape uměl naštvat a jak nerad přijímal omluvy. Zato Tonkosvé to znělo jako skvělí nápad. Mohla by mu vysvětlit, že mu vážně nechtěla ublížit. Byl to jen vtípek, jakých denně dělala mraky. Jenže na ministerstvu, na bystrozorském oddělení, už ji všichni znali, proto byli ostražití a dávali si na ni pozor. Věděla víc než dobře, že je v tomhle horší než kdejaké dítě. Remus měl pravdu. Musela se omluvit, a to co nejdřív. Prostě půjde do bradavic a omluví se mu. Dostihne ho tak, aby před ní nemohl uhnout do žádné tajné chodby a vytratit se v labyrintu bradavických schodišť, tak jak to míval ve zvyku. Ne, musí ho zastihnout v jeho komnatách. Jenže…

„Je to skvělí nápad, zašla bych za ním, jenže je tu jeden zádrhel…nevím kde jsou jeho soukromé komnaty, a jinde už ho dnes jen sotva zastihnu.“ Konstatovala.

„Ehm…“ odkašlala si nervózně Hermiona „já vím kde má profesor komnaty“. Pronesla tiše a do tváří se jí při tom vlila rudá barva. Jen doufala, že se jí nebudou ptát, jak to ví. Tonksové blýsklo v očích.

„Ty víš?“  Vykřikla vyjeveně a jakýmkoli vyptáváním se neobtěžovala. Popadla Hermionu za ruku a táhla ji ke krbu. „Tak povídej, rychle, odveď mě tam. Musíme tam být co nejdřív.“ Vychrlila nekompromisně a se slovy ´U tří košťat ´se obě přesunuly krbem do Prasinek.

V místnosti zůstal jeden zamyšlený vlkodlak, kterému hlavou vrtala otázka, kterou Hermiona rozhodně nechtěla slyšet.

Zaklapl za sebou dveře svých komnat a zády se o ně opřel. Měl zrychlený pulz a bolest mu tepala ve spáncích. Takhle ho dokázali vytočit jen na poradách řádu. Odlepil se od dřeva za svými zády, rychlým pohybem ze sebe strhnul plášť a hodil ho přes nejbližší křeslo. Hned za ním letěl i černý kabátec, který byl pro tuhle chvíli až moc svazující. Štíhlými prsty rychle rozepnul knoflíčky na košili a zhluboka se nadechl.

„To byl večer.“ Povzdechl si.

„Fénixův řád?…spíš banda tupců a babráků.“ Zavrčel naštvaně. Pošuk už zase ničil jeho pracně vybudovanou důvěru Pána Zla a ti idioti si ještě s chutí přisadí útokem na něj. Věděl, že to Tonksová nemyslela zle, ale někdo ji sakra musel probrat z jejího růžovoučkého snu. To v čem on žil každý den, to nebyla hra, to byla tvrdá realita. A on musel přežít…přežít a předávat informace. Proč mu to jen musejí tolik ztěžovat? Znechuceně nad tím potřásl hlavou a zhroutil se do svého oblíbeného křesla v nejtmavším koutu pokoje. Nemylo tam ani moc světla ani moc hoko z ohně v krbu, přesně tak akorát, aby bylo příjemné tu sedět. A malý dřevěný stolek po jeho pravici přímo vybízel k odložení láhve a chladné skleny s hřejivým nápojem. Stačilo kývnout jedním prstem a láhev i se sklenkou přistáli obě na svém místě. Láhev se na jeho pokyn vznesla ještě jednou a nalila do sklenky. Zlatavá tekutina se v ní pomalu houpala a postupně mizela v jeho útrobách. Byl to uklidňující, malý rituál, který rozehříval jeho tělo a čistil jeho mysl od zbytečných úvah. Jenomže ne dnes. Dnes večer se mu myšlenky vkrádali na mysl v příliš velkém množství, než aby jim ubránil.

První, která proklouzla jeho alkoholovou obranou, se týkala té pitomé přezdívky. Netopýrek. Nejradši by Tonksovou přetrhl jako hada. To si nemohla na otravování vybrat někoho jiného? To už ji omrzelo publikum, které měla do teď a tak se rozhodla zahrát si sólo na jeho už tak napjaté nervy? Musel sice uznat, že to nebyla tak hrozná přezdívka, mohl dopadnout i hůř. Možná, že kdysi, ještě před tím vším, ve studentských letech, by mu ta přezdívka i lichotila. Jenomže tenkrát se našel nikdo, kdo by ho tak oslovoval a mezi kolejními bratry se takovéhle infantilní hříčky neuznávaly. A teď už je neuznával ani on sám.

Další výraznější myšlenka patřila opět té otravné holce. Zajímalo ho, z jakého důvodu to dělala, proč se s ním chtěla bavit. Proč zcela ignoruje jeho pověst i jeho skutečné vystupování a činy a snaží se o něm něco zjistit. Proč má tak najednou potřebu ho poznat a začlenit ho mezi ostatní…od toho tu byl Brumbál, který byl v této nanejvýš otravné činnosti chvílemi až komický. Co zburcovalo tak nenadálí zájem o jeho osobu…proč teď, co tak najednou? Na tyhle otázky odpověď nepřicházela. Stejně tak jako nevěděl proč se Brumbál stále snaží, neznal ani její záměr.

Při přehrávání různých okamžiků toho večera, se láhev sama vznášela z dřevěného stolku, aby mu co chvíli dolila. Tím udržovala stále stejnou hladinu v Severusově sklence. Ten tak mohl jen bezmyšlenkovitě upíjet, zabrán do toho či onoho problému.

Není proto divu, že vlivem ubíhající noci a ubývající náplně láhve, začala jeho víčka neovladatelně těžknout.

S myšlenkou na letmý, nejistý a přesto hřejivý úsměv jeho dnes už bývalé studentky, když pohotově chytla toho ignoranta Pottera za rameno a stáhla ho zpět na židli, dříve než vůbec stihl otevřít pusu, se propadl do mělkého a neklidného spánku plného bystrých čokoládových očí a neposedných oříškových kudrlin.

„No tak, Hermiono, pospěš si.“ Popoháněla ji Tonksová.

„Vždyť já jdu. Děláš jako by hořelo.“zavrčela rozmrzele. Jestli něco nasnášela tak to bylo přenášení letaxem, bez předchozího varování.

Ani se nenadála a už překonávaly poslední metry bradavických pozemků a procházeli vstupní branou do hradu. Pro dvě členky fénixova řádu z toho jednu bystrozorku, nebyl problém se přes ni dostat. Brumbál jim důvěřoval, proto jim brána nekladla žádný odpor. Když vstoupily dovnitř, vedení převzala Hermiona. Neomylně se vydala po schodech dolů, do spletitých chodeb hradního sklepení. Znala to tu jako své boty. Ještě před pár měsíci tudy pobíhala jako studentka a teď to bylo stejné…jenom už se nemusela schovávat a obávat se Filche nebo paní Norrisové. Procházela chladnými chodbami, aniž by na nějaké z křižovatek jedinkrát zaváhala. Konečně se zastavila sledujíc staré nenápadné dřevěné dveře.

„Takhle hluboko ve sklepeních jsem ještě nebyla. Myslím, že odsud netrefím ani do velké síně.“ Poznamenala Tonksová a trochu popadala dech. Hermiona totiž, aniž by si to uvědomovala, nebrala ve sklepeních obrovskou rychlost. Tonksová za ní div neběžela, jen aby ji neztratila z dohledu, protože by pak jen těžko nacházela cestu zpět.

„To je ono?“ zeptala se udiveně, když se jí opět zklidnil dech. „Nevypadá to kdoví jak. Spíš jako dveře od kumbálu. Jsi si jistá, že je to ono? Nemohly jsme třeba někde špatně odbočit?“

„Ne, to je ono.“ odvětila stroze, ale tak aby nebylo pochyb, že si je stoprocentně jistá tím, kde teď stojí.

„Dobře. Tak jdeme na to, připravená?“ zeptala se a přistoupila ke dveřím.

„Mám na výběr?“

„Ne.“ Zasmála se Tonks a zaklepala na dveře. Chvíli čekaly, ale žádné odpovědi se jim nedostalo. Zaklepala tedy silněji. Nic. Otočila se na Hermionu s otázkou v očích.

„Je to ono. Třeba tam jen není.“

„Je tam. Musí.“ Zvedla ruku a začala do dveří bušit pořádně.

Poslední komentáře
30.12.2010 00:59:21: hele, nechci bejt rejpal ale co bude dál?? Já jen, že si skončila zrovna v tom nejlepším a to nemám ...
27.07.2010 20:43:02: mno ona tonks toho zvládne hodně...nech se překvapit...v pátek mi končí škola, tekže v neděli večer ...
24.07.2010 16:11:52: To je pěkný! já jsem zvědavá jak to skončí to bude tedy něco - Severus který pil bez Míry a Tonks, k...
23.07.2010 19:18:30: není zač děkovat. činnost mimo jiné účelovásmiley třeba by to mohlo "přivolat kapitolu", než zapomenu,...
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.