Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Spojení magie

Nový příspěvek

Hovory bez odpovědi

Čas na ošetřovně plynul celkem v líném tempu. Hermioně vlastně ani nevadilo, že se má o svého profesora starat. Stejně by byla celá nesvá, a co chvíli by měla nutkání zjišťovat jak mu je. Ne, že by na tom měla nějaký osobní zájem, ale když už člověk jedné noci na chodbě své školy náhodně zakopne o tělo svého polomrtvého profesora, prostě se tomu zájmu neubrání. Zvláště je-li tím člověkem někdo, se smyslem pro odpovědnost a notnou dávkou empatie, jako Hermina. Vlastně jí tím byla ušetřena spousta nepříjemností v podobě věčného lamentování madam Pomfreyové a podezřívavých pohledů Nebelvírských. Jak by jim vysvětlila, že tak často mizí směr ošetřovna? Tohle bylo vlastně to nejschůdnější řešení pro všechny zúčastněné strany. To, co jí tedy leželo v žaludku, nebyl úkol samotný, ale způsob, jakým jí byl udělen, lépe řečeno, jakým jí byl vhozen na krk. Prostě bum prásk a starej se. A ona k tomu nemůže říct ani pumpička. Jistě, že by nic nenamítala, ale prostě už jen z principu!

Tenhle vnitřní monolog už za těch pár dní tady vedla snad milionkrát, ale divte se jí, když se tu tak zoufale nudila. Ne, že by neměla co dělat, péče o profesora jí vždycky na chvíli zaměstnala, jenže až tak časově náročné to nebylo. Párkrát za ní zašel Harry, který jí popisoval chaos panující za zdmi ošetřovny. Studenti prý mezi sebou neustále pobíhali a probírali neskutečné konspirační teorie a lživé zprávy, které se vynořovaly po celém hradě. Tamtamy samozřejmě pracovaly na plné obrátky, takže se nové teorie přenášely mezi kolejemi rychlostí zvuku. Po jejím záhadném zmizení nikdo nepátral. Oficiální verze, kterou mezi své spolužáky soukromě vypustil sám Harry, zněla: celková únava z přepracování. Což ještě podpořil Ron, když se náhodou odtrhl od Levandule a prohlásil, že se to dalo čekat, protože si toho prý Hermiona nakládala vždy víc než by mohl normální člověk unést. Tím bylo její skálopevné alibi přijato jako fakt a dál se tím už nikdo nezabýval.

„Ach jo, Křivonožko, ty se máš stejně nejlíp,“ povzdechla si a podrbala svého kocoura, kterého jí sem Ruby přinesla, za ušima. Byl čas na pravidelné kolečko lektvarů a zápolení s bezvládným tělem dospělého muže. Co může být jednoduššího pro dívku bez praxe jako je ona?

Zaplula do pracovny Madam Pomfreyové, aby si vzala vše potřebné. Z pracovny už vycházela s mírným úsměvem na rtech. Bavila se představou, co by se stalo, kdyby se Snape náhodou probral, zrovna ve chvíli, kdy s ním bude lomcovat, aby do něj dostala jeho dávku lektvarů, nebo kdyby procitl v průběhu převazu, kdy toho na sobě má vskutku pramálo. Hermiona už si mohla dovolit podobné úvahy. Protože se nemusela obávat jakýchkoliv komplikací. Byl večer druhého dne její služby na ošetřovně a zítra má dorazit pravá ošetřovatelka. Navíc profesorovy rány vypadaly mnohem lépe, na jeho těle jich sice bylo požehnaně, ale teď už tu po nich zbyly jen drobné zarudlé jizvy. Dokonce i velká rána na boku vypadala mnohem optimističtěji než před pár dny.

„Tak co profesore, jak se dneska máme?“ optala se ho zvesela. Samozřejmě, že věděla, že jí neodpoví. Popravdě by jí neodpověděl ani kdyby byl při vědomí, jenomže kdy jindy se jí naskytne příležitost jen tak si s ním poklábosit? Ne, nebyla blázen, jen se jí lépe pracovalo, když u toho mohla mluvit. Koneckonců, mudlovští patologové to prý také často dělají. Zasmála se, když si vzpomněla, jak jí tenhle vtip kdysi vykládal její táta.

„Tak se na to podíváme, ehm… mno můžete si odložit… anebo ne, já vám odložím,“ jala se mu sundávat jeho obvazy a kontrolovat stav všech jizev.

„Hm… vypadá to vážně dobře, profesore. Asi máte štěstí a přežijete to bez trvalejší újmy, tedy až na to bezvědomí. I když, jak by řekl Ron, kdyby zrovna neměl na puse přisátou Levanduli, vaši studenti to jako takové štěstí brát nebudou. Já vím, není to vůbec vtipné, zvlášť ne v téhle situaci, ale posuďte sám, kdybyste byl vy na jeho místě…“ zahleděla se mu do tváře, jako by čekala nějakou odpověď, ačkoliv to bylo to poslední, co by čekala.

„Víte, že takhle vypadáte skoro až hezky? Ne samozřejmě nemyslím vysloveně takhle, s těmi jizvami a ránou na boku. Myslím takhle uvolněně. Udělalo by vám to vážně tak moc chovat se občas jako normální člověk? Bez těch neustálých sarkastických poznámek to nejste vy, to přiznávám, jenže bez těch nadávek… Musím říct, že je celkem fajn mít vás nablízku, ale jakmile byste začal se slečnou všechno-jsem-četla,  nesnesitelným šprtem nebo dokonce s nánou pitomou, jako tenkrát ve třetím ročníku, asi bych se na vás vážně vykašlala a musel byste najet na režim urob si sám. Ani nevíte, jak je to divné, když po téhle poznámce nezačne někdo hýkat smíchy. Většinou jsem ji říkala, když jsem chtěla uzemnit Rona. Na jemné náznaky dvojsmyslu je až moc necitelné poleno, avšak v tomhle ten druhý smysl najde i ten největší idiot pod sluncem. No jistě, teď by bylo asi na místě to vaše výmluvně zdvižené obočí, ale nebylo by vám nic platné. Já se ho totiž nijak zvlášť nezaleknu, je to váš charakteristický rys. Malý projev spontánnosti, ačkoli se jej snažíte potlačit, někdy vám to prostě ujede. Je zajímavé, že umíte tak skvěle mluvit pohledem. Není to, že jej využíváte jenom k zastrašení všech kolem, trošku škoda? Dokážu si představit, že by se po jednom takovém, nejedné podlomila kolena,“ zasmála se a zvedla profesorovo tělo, aby si mohla sednout za něj a dostat do něj jeho lektvary. To jeho  bylo myšleno doslova, téměř všechny zásoby lektvarů, které si tu jen tak ze zvědavosti prohlížela, byly jeho dílem. Bradavice měly rozhodně velké štěstí, že mají tak skvělého lektvarového mistra.

Konečně ho dostala do správné polohy a teď opatrně vytáhla zátku z malé lahvičky.

„Takže, profesore, za žíně jednorožce,“ řekla hlasem, kterým se matka snaží dostat do malého dítěte alespoň trochu zeleniny. Odzátkovala druhou lahvičku.

„…za kůži z hřímala,“ třetí lahvička.

„…a za…ehm…snítku šafránu,“ odložila prázdnou lahvičku na noční stolek a snažila se vysoukat z role Snapeova polštáře. Oddechla si.

„Teda Severusi,“ dovolila si ho odslovit křestním jménem, jen ze zvědavosti. Chtěla vědět, jak by to znělo. „Dneska jsi mě snad nechtěl pustit. Ještě řekni, že se ti po tom válení se po mně nebude stýskat.“

Posbírala všechny použité obvazy, prázdné lahvičky a zbylou hojivou mast a položila je na připravený vozík. Zběžně profesora přelétla očima, jestli je vše jak má být, ještě se k němu naklonila, aby ho mohla pořádně přikrýt a otočila se k odchodu. Když ji najednou prudce chytl za ruku a mdlým, pro něj zcela netypický hlasem pronesl.

„Tebe znám,“ Po těch dvou slovech však upadl zpět do bezvědomí.

Poslední komentáře
08.09.2009 11:45:35: hou, hou...mám oči na vrch hlavi, tvoje chvála mě moc těší. díky. na kapitole se precuje, jaká bude,...
07.09.2009 21:34:41: Ho... óóó smiley oooo ....skoro nemám slov. Výborná kapitolka a doufám, že bude brzy pokračování. Pár ...
05.09.2009 13:31:49: Zala: moc děkuju :-) zuzka: neboj já už ti ho brzo proberu, teď se sice na chvilku vrátím k Seře, a...
04.09.2009 23:23:43: jo já taky....úžasná kapitolka jen tak dálllsmiley${1}
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.