Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Spojení magie

Sen nebo realita

Otevřel oči. Něco rozhodně nebylo v pořádku. Nemohl si vzpomenout, jak se tu mohl ocitnout. Zhluboka se nadechl a ucítil jemnou vůni čerstvě posečené trávy a usychajícího listí. Posadil se, aby se rozhlédl kolem. Ležel na lavičce v krásně upravené zahradě na dohled od ne zrovna malého domu. Měl pocit, že to místo zná, že už tu byl, ale bylo to jako sen, který vám nad ránem po procitnutí uniká a vy ho už nemůžete chytit. Spustil nohy na zem a prohrábl si vlasy. Jeho oči zaostřily na bílý altánek. Někdo v něm seděl. Vstal a vydal se tím směrem.

„Halo? Promiňte, že vás ruším, nevíte, kde to jsem?“

Oslovil sedícího. I když už byl vcelku blízko, slunce jej stále oslňovalo. Konečně vstoupil do stínu a mohl si sedícího prohlédnout. Byla to mladá žena, s vlasy černými jako noc. Znal ji. Určitě ji znal.

„Omlouvám se, ale ocitla jsem se tu zřejmě stejně jako ty. Tedy…snad.“ Odpověděla. Rukou mu pokynula k zahradnímu křeslu naproti ní. Hleděl na ní a v hlavě měl úplně prázdno. Tohle nemohlo být skutečné. Tady on by mít neměl, a přitom jako by sem patřil. A ta dívka s ním.

Seděli tam a čas zdánlivě utíkal jako o závod, ač slunce stálo stále na stejném místě. Nemluvili spolu. Z nějakého důvodu neměli potřebu.

Neměl potuchy, jak dlouho tam sedí. Z ničeho nic se dívka otočila, jakoby něco zaslechla. Rozhlédl se kolem, ale neviděl nic, co by mohlo zaujmout její pozornost. Pak ho ale také něco donutilo se otočit. Někdo na něj mluvil. Měl pocit, že se ho někdo dotknul.

„Co se to děje?“ slyšel se zmateně vyhrknout.

Zatočila se mu hlava a vše zmizelo ve tmě. Ten hlas, který na něj mluvil, byl najednou tak blízko.  Do široka rozevřel oči a uviděl ji. Stála nad ním dívka. Kolem hlavy záplavu kaštanových vlasů. Otočila a odcházela. Srdce se mu rozbušilo jako o závod. Jeho ruka instinktivně vystřelila k ní, aby ji zadržel.

„Tebe znám.“ Vypravil ze sebe. Rázem však byl zpátky naproti zmatené černovlasé dívce. Podle jejího výrazu pochopil, že je na tom podobně jako on.

Nemohl vydržet sedět. Musel vstát a najít cestu zpět, za tím hnědovlasým andělem.  Tělem mu proběhla vlna energie. I dívka se vymrštila a oba se vydali z altánu. Museli najít cestu zpět. Věděl to, tohle není realita. Realita byli dvě oříškové oči, plné překvapení a radosti, shlížející na něj. Udělá cokoli, aby ten pohled zas viděl.

Vydali se směrem k domu. Vypadal prázdně, ale snad tam najdou klíč k návratu. Nezarazil se, že černovláska směřuje stejným směrem. Rozuměli si beze slov.

Rozrazili dveře a vešli dovnitř. To co uviděli, je vyvedlo z míry. Dům byl skutečně divný. Byl rozdělený na dvě totožné poloviny. Jedna byla útulná a přátelská. Na stolech čerstvé květiny, okna zdobili bohaté záclony a podlahy měkké koberce. Všechno dotvářel pohodlný, světlý nábytek a světle okrové steny. Druhá polovina domu byla přesným opakem té první. Okna halili těžké tmavé závěsy, veškerý nábytek byl tmavý, strohý a ryze účelný. Po kobercích, květinách či obrazech ani památky. Vše bylo tmavé a děsivé.

Každý se vydal prozkoumat jednu polovinu domu.  Procházel tmavými místnostmi, až zůstal stát před obrovskou knihovnou plnou knih vázaných černou kůží. Deja vu. Zakroutil hlavou a o pár kroků ustoupil. Tudy jeho cesta nevedla. Nesměla.

Vrátil se ke vchodu a zamířil po půleném schodišti do patra. Když vyšel nahoru, stála tam černovláska před tmavohnědými dveřmi. Podívala se na něj. 

„Tyhle jdou ty pravé.“ Řekla tiše. Otevřeli je a společně vykročily.

Pohnul se a v boku ho nepříjemně bodlo. Cítil se, jakoby ho zbyli. Jako po týdenním flámu. Jen si nějak nevybavoval, že by se něčeho takového v posledních dnech účastnil. Vlastně si nevybavoval skoro nic. Jenom ten zvláštní dům se zahradou, zvláštní a povědomou černovlásku a vřelé oči s pohledem, který se s ním táhnul jako teplý karamel.

Chtěl se porozhlédnout, ale víčka měl jako z olova. Nechal je tedy zavřené a poslouchal co se kolem děje v naději, že se dozví, kde je.

Kolem se míhalo hned několik hlasů, ale žádný z nich nepoznával. Blížili se a zastavily kus od něj.

„Myslíte Poppy, že jim tohle nějak pomůže? Nechci zpochybňovat váš úsudek, ta podoba je vážně do očí bijící, ale přeci jen…“

„Albusi, ona vykazuje prakticky totožná zranění jako on. Stalo se jim to téměř v té samé době a navíc ta podoba. To je trochu moc náhod, nemyslíte? Podle mého pro ně nikde neudělají nic, co bych já nezvládla, takže to vlastně nikomu nemůže uškodit.“

„Dobrá, Dal jsem vám svolení a to platí. Pro Natálii a Andrewa jsou připravené hostinské pokoje a slečna Grangerová by se tu měla každou chvíli ukázat. Rozhodně je fér, když bude vědět co se děje.“

„Ano myslím, že je to fér. Díky pane řediteli.“ Ozval se jemný hlas o kus dál.

„Á Hermiono, výborně. Jsem rád, že jste tu.“

Ten hlas. To musí být ona!  Křičelo Severusovo vědomí. Soustředěn na tu jedinou myšlenku, konečně otevřel oči. První co uviděl, však byly úplně jiné oči, než čekal. Černé jako uhel.  Černovláska z jeho zvláštní ho snu ležela hned na vedlejší posteli a dívala se na něj stejně překvapeně jako on na ni.

Poslední komentáře
12.11.2011 23:33:24: bude pokračování? začíná to bejt zajímavý! ;o)
15.09.2011 21:56:12: No opravdu si myslím že by ta povídka měla mít pokračování je na dobré cestě a má zjedavost s fanazí...
08.07.2011 18:12:40: Merline, to je až neuvěřitelné jak ten čas tak moc letí. A už je to víc než rok kdy byla přidána ta...
03.02.2011 19:49:26: božííí...já chci další kapitolu!!!smiley${1}smiley${1}smiley${1}
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.