Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Zasněžené vzpomínání

Tahle povídka vznikla v rámci Sosácké Vánoční dobročinnosti 2009. Byl to vánoční dáreček pro Anneline a patří jí tedy i nadále.

Zadáním byl "malý okamžik nebo vzpomínka, cokoli ze Severusova dětství, jen aby se to netýkalo Lily" ...tak tady to je, posuďte sami, jak jsem úkol splnila...

Konečně za sebou zavřel dveře svých komnat. Rozhlédl se po setmělém pokoji a pohledem se zastavil u okna. Sněžilo. Měl tolik práce. Ani nepostřehl, kdy venku začala zima. Přešel k oknu, aby jej otevřel, a usadil se na parapet. Rozhlížel se po bílých pláních bradavických pozemků. Z jeho oken nebylo jezero vidět, zakázaný les tvořil jen malý okraj jeho výhledu. Zbytek byly rozlehlé kopce, na nichž na jaře nebylo nic než tráva a luční květy. Tenhle výhled by si vybral asi jen málokdo z hradu, ale jemu tišil duši. Natáhl ruku z okna, aby zachytil pár sněhových vloček a sledoval, jak se v teple jeho ruky rozpouštějí.

„Sníh! Maminko, padá sníh! Pojď se honem podívat.“ Volal malý černovlasý chlapec s radostnými ohníčky v očích.
„Už běžím, zlatíčko.“ Odpověděla mladá žena a s úsměvem na tváři šla za svým synem k oknu.
„Podívej, maminko, to je nádhera.“ Ukazoval prstíčkem směrem ven, čelo a nos nalepené na skle.
„Mohl bych jít zítra ven?“ Maminka se opět usmála.
„Proč až zítra, když můžeme jít už dnes. Sníh je přeci nejkrásnější v noci.“ Malý Severus přetékal nadšením. Hned vyběhl do poschodí, do svého pokoje, aby si oblékl teplý vlněný svetr a už běžel zpět, berouc schody po třech. Maminka na něj čekala na verandě. Vrhl se do sněhu a udělal andělíčka. Opatrně si lehla vedle něj a udělala také jednoho, o dost většího. Pak si vedle sebe stouply a prohlíželi si své výtvory.
„Škoda že do rána zapadají.“ Posmutně trochu Severus. „Mohly jsme si je chvilku nechat.“
„Nemůžeme si je nechat, jsou to andělé, a ti patří všem, ne jen nám. Sníh je nezničí, jen je odnese tam, kde je jich třeba.“
„Ale takhle ti tu nezůstane žádný anděl, aby tě chránil.“ Povzdechl si Severus.
„Nepotřebuju anděla, když tu mám tebe, Severusi.“ Vlídně ho pohladila.

Přešel ke křeslu a unaveně se do něj svezl. Otevřeným oknem do vnitř proudil chladný vzduch. Ten chlad mu pomáhal vyčistit si hlavu. Šel by ven, ale na to už byl dnes příliš vyčerpaný. Kdyby se ho někdo v tuto chvíli zeptal jaký je den, nevěděl by. Dny, dvacetičtyř hodinové cykly se mu slívali v jeden dlouhý hektický pás událostí. Brumbálova potřeba informací se stále zvyšovala, atmosféra ve škole by se dala krájet a Voldemort stále hledal svého zrádce. Neměl kdy zkoumat kalendář.
Zhluboka nasál lednový vzduch, až ho zamrazilo v plicích. Zavřel oči a jakoby to znovu prožíval.

Ležela v posteli a ztěžka oddechovala. Byla pobledlá, víčka se jí chvěla a na čele se jí perlil pot. Nemohl z ní spustit oči. Měl pocit, jakoby se mu ztrácela před očima. Doktor přijel rychle. Severuse poslali do pokoje, jenže on ta nemohl vydržet. Chtěl mamince pomoct, jakkoli.
Uslyšel, jak doktor odchází a tak vyšel na chodbu. Otec se na něj rozlíceně otočil. Z jeho pohledu bylo jasné, koho viní z matčiny nemoci.
„Tvá matka je vážně nemocná, ne abys jí otravoval těmi svými nesmysly. Jenom jí rozrušíš!“ Zavrčel na něj a přibouchl mu dveře před nosem. Severus tam stál a nevěděl co dělat. On měl být její anděl, měl ji chránit, ale teď neví kudy kam.
Dveře se opět rozlétly a otec z nich rozzuřeně vydusal ven. Severus sotva stačil uhnout. Pak už jen slyšel, jak práskli vchodové dveře a dům se zase ponořil do ticha. Otec byl pryč, a jen tak se nevrátí.
Pomalu nahlédl do matčiny ložnice. Uvítali ho dvě upřímné laskavé oči.
„Severusi, zlatíčko, jakto že nespíš?“
„Nemůžu spát.“
„Tak pojď ke mně.“ Usmála se. „A mohl bys prosím cestou otevřít okno, chci vidět, jak sněží.“
„Ale je zima.“ Zdráhal se.
„Zima není zlá, Severusi, to jen mi ji tak vidíme. Je jako pevné obětí. Jako když tě příroda obejme. Vyčistí hlavu a odnese z ní všechno zlé.“ Mamince se vždycky těžko odporovalo. Usmála se, když jí chladný vítr osvěžil líce.
„Měl by si jít ven a postavit sněhuláka. Ten sníh po tom přímo volá.“
„Už jsem jednoho postavil, chci tu být s tebou.“
„Jenom jednoho? Nikdo přece nemá stát sám. To je moc těžký úděl. Běž a postav ještě jednoho. Já ti nikam neuteču.“ Jako vždy udělal, co řekla. Vyběhl ven a pod její okno postavil toho nejhezčího sněhuláka, jakého svedl, hned vedle toho prvního. Když se pak vrátil do matčiny ložnice, opírala se o okenní parapet a v matném světle z ulice viděl, že se usmívá.

Svaly na rukou a nohou se mu začali samovolně chvět. První jednoznačný signál prochladnutí. Měl by to okno zavřít. Pro dnešní večer bylo vzpomínání dost. Natáhl se po kličce a ještě jednou se podíval na bílou pokrývku pod sebou. Tentokrát ji však něco narušovalo. Někdo ji narušoval. Mudlovské oblečení, bunda, šála, čepice. A z pod čepice se vlnili bohaté kudrliny. Ušklíbl se.
Nejchytřejší šestého dívka z ročníku, si pod mými okny hraje jako malé děcko ve sněhu.
Hodiny na zdi ukazovali půl jedné ráno. Prefektka nebo ne, venku nemá co dělat. Pomyslel si a vyšel ze svých komnat. U dveří se ještě natáhl po vlněném svetru a už se hnal k hlavní bráně.

Zrovna posazovala velkou sněhovou kouli na vršek velkého sněhuláka. Oprášila si rukavice a prohlížela si své dílo.
„Slečno Grangerová, jak mi vysvětlíte, proč nejste ve své posteli?“ Leknutím se otočila. Nezírala do očí nikoho jiného než Severuse Snapea, nejobávanějšího člověka na hradě.
„Ehm, pěkný svetr, profesore.“ Vyklouzlo jí. V tu chvíli už se loučila se světem a čekala, odkud na ní dopadne nějaká kletba.
„Ryze praktický.“ Zněla odpověď, kterou nečekala. „Tak povíte mi, co tu děláte v půl jedné ráno?“
„No, já tu…já stavím sněhuláka.“ Ušklíbl se.
„To vidím, ale na to jsou i příhodnější chvíle, než po večerce, slečno.“
„Já vím, jenomže sníh je přeci nejkrásnější v noci. Nemohla jsem odolat.“ Bylo to jako facka, kterou se probírá někdo, kdo omdlel. Měl by jí vynadat a poslat na kolej. Ale matčina slova z jejích úst ho zadržela.
„No, jak vidím, už jste ho zdárně dokončila, takže byste mě mohla laskavě následovat do hradu.“
„Vlastně jsem ho ještě nedokončila. Bylo by ode mě ošklivé nechat ho tu samotného, to si nikdo nezaslouží. Ani takový sněhulák.“
Snad to bylo kouzlem sněhových vloček, snad tím, že vzpomínka na matku mu připomněla, jak moc by si přál, aby také nemusel stát ve sněhu sám. Z nejasné pohnutky se sehnul, ze sněhu vytvořil malou kouli a podal ji překvapené Hermioně.
„A co takhle malou asistenci.“
Usmála se a sněhovou kouli si vzala z jeho dlaně.
„Budu ráda.“

Posledni komentare
24.06.2011 16:22:31: díky Eve =D určitě se na ni vrhnu hned jak to půjde =D těším se že si od tebe zase něco přečtu...
20.06.2011 21:53:53: Krásně napsaná povídka, moc se mi líbí Severusova minulost, je to nádherně romantické! Opravdu moc p...
19.02.2011 11:56:20: to určitě nebudu smiley${1}
14.02.2011 23:02:50: děkuju, jj bude...ale ještě před tím by měla přibýt jedna kapitolka k Netopýrkovi...tak snad se na m...
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.