Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Falešné vzkazy

Nový příspěvek

Falešné vzkazy

Bradavice, čtvrtek večer, odlehlá chodba, 3. patro

„Ale, ale. Koukněte se na toho usmrkánka. Snad nebude brečet,“ pochechtával se tmavovlasý hromotluk s tupým výrazem ve tváři a strčil do hubeného druháka, až zavrávoral, narazil do zdi a sesul se na podlahu.

„Nechceš zavolat maminku, aby ti přebalila plínku, co?“ pošklebovala se druhá gorila, která jako by prvnímu z oka vypadla.

„Nechte mě, nebo…“ vykřikl bojovně malý druhák.

„Nebo?“ přerušil ho štíhlý blonďák, který to vše jen v poklidu sledoval. Patrně si nechtěl špinit ruce. „Nebo co, ty bastarde? No, pochlub se nám. Copak uděláš?“

„Řeknu to,“ zakňučel druhák.

„Ó, tak on to řekne.“

Jeden pokyn ruky a už jeho nohsledi drželi nebohého chlapce pod krkem, že se taktak dotýkal špičkami bot země.

„Ty jeden šmejde, ty nicko. Myslíš, že ti někdo uvěří? Já jsem Malfoy. Jsem z výborné rodiny, z čisté krve. Co myslíš, že proti mně zmůžeš? Budeš pěkně držet jazyk za zuby, ty špíno!“

Malý chlapec se zmítal jako hadrový panák a zoufale se snažil ukořistit alespoň malý doušek vzduchu do svých plic.

 

Bradavice, čtvrtek večer, knihovna, 3. patro

Konečně. Zaklapla velkou tlustou knihu a odložila brk. Hermiona Grangerová právě dokončila své pojednání na hodinu Obrany proti černé magii na téma: ‚Upíři, aneb lze zabít nemrtvé?‘.

Vzorně srolovala pergamen a sklidila jej do školní tašky. Byla unavená. Seděla v knihovně už přes 4 hodiny. Ano, tak dlouho jí trvalo napsat jednu hloupou esej. Jenomže ona nemohla nikdy skončit a nechat práci rozdělanou. To prostě nejde. Ona je Hermiona Grangerová, dcera mudlovských zubařů. Její práce musejí být vždy dokonalé. Téměř dokonalé, kdyby měla čekat do té doby, než s nimi bude stoprocentně spokojená, neodevzdala by je nikdy, musely být uspokojivé… alespoň pro ni.

Uklidila knihu do správného regálu, uložila si věci do brašny a pomalu opustila knihovnu.

„Dobrou noc, madame Pinceová,“ popřála automaticky. Knihovnice ji již nebrala na vědomí. Dívka se ke knihám chovala slušně, nehlučela a nedělala problémy. Nebylo třeba ji brát na vědomí.

Hermiona se vydala nejkratší cestou do nebelvírské společenské místnosti. Šla vcelku automaticky, ani nevnímala okolí sebe samé. Najednou ji však zarazily hlasy, vycházející zpoza rohu, z jedné zapadlé chodby.

„Nebo co, ty bastarde? No, pochlub se nám. Copak uděláš?“

„Řeknu to.“

„Ó, tak on to řekne.“

‚Malfoy!‘ pomyslela si. Vytáhla z hábitu svoji hůlku, brašnu s věcmi položila na zem a  opřela ji o zeď. Nádech, výdech. Nemohla to nechat jen tak, je přece primuska, a navíc z Nebelvíru. Vystoupila zpoza rohu.

„Tak dost!“ řekla rázně. „Malfoyi, okamžitě ho nech na pokoji!“

Jmenovaný se jen ušklíbl.

„A to jako proč, Grangerová?“

Jeho nohsledi s opičími mozečky… pokud nějaké vůbec měli, však v úleku, že je někdo načapal, hocha pustili na zem. Ten se nerozpakoval, zvedl se ze země a uháněl se schovat za Hermionu.

„Zase se pleteš do cizích záležitostí, Grangerová? Jednou si to ten tvůj hezkej obličejíček pěkně odskáče,“ zasyčel plavovlasý mladík.

„Nevyhrožuj, Malfoyi, nejde ti to. Tebe se totiž nebojí ani plyšový medvídek ve tvém kufru. A já dobře vím, že ho tam máš,“ usmála se na něj líbezně.

„Ty jedna špinavá mudlovská šmejdko!“ zařval na ni a v tu ránu měl v ruce hůlku a ošklivou kletbu na jazyku.

 

Bradavice, čtvrtek večer, chodba, 3. patro

‚Sakra. Ta baba Pinceová, na mě pořád kouká, jako bych ty knihy chtěl ukrást a spálit. Fakt, že už jsem tu deset let profesorem, ji patrně nic neříká!‘ nadával v duchu Severus Snape, učitel lektvarů na zdejší kouzelnické škole. Zlostně si odfrkl.

Dnes měl dost času, rozhodl se tedy, že si žáhu zchladí na nějakém naivním studentíčkovi. Namířil si to ke vstupu do nebelvírské koleje (proč asi).

„Nevyhrožuj, Malfoyi, nejde ti to. Tebe se totiž nebojí ani plyšový medvídek ve tvém kufru. A já dobře vím, že ho tam máš,“ zaslechl najednou zpoza rohu. Obrátil oči v sloup a v duchu zanadával na toho proradného skrčka.

‚Do čeho se ten slizkej blbeček zase zapletl?‘

„Ty jedna špinavá mudlovská šmejdko!“

‚Do háje, tak tohle už vážně přehání. Nebýt jeho tatíček Lucius, už bych ho za to dávno vlastnoručně stáhnul z kůže. Jenomže Lucius by mi to mohl u Pána zla pěkně zkomplikovat.‘

 

„Co se to tady děje!“ přerušil slovní přestřelku profesor Snape. Všechny pohledy teď překvapeně, místy i vyděšeně, spočívaly na něm. Pohledem zhodnotil situaci.

Malfoy v útočném postavení s hůlkou připravenou vyslat kletbu, dva další tupci z jeho koleje s naprosto prostoduchým výrazem ve tvářích.

‚Tvářili se tihle dva vůbec někdy alespoň trochu inteligentně?‘ zapřemýšlel.

A slečna Grangerová, chodící encyklopedie, s hůlkou v pohotovostní poloze a za ní se krčící malý druhák.

‚Hm, zajímavá situace. Teď babo raď.‘

„Pane Malfoyi, slečno Grangerová, co to má znamenat?“ zazněl rázný ženský hlas za Snapeovými zády.

‚McGonagallová, díky Merline!‘

„50 bodů dolů, za každého,“ Draco se užuž nadechoval k protestu, „a školní trest. Vy se, pane Malfoyi, se svými přáteli hlaste zítra večer u pana Filche, slečna Grangerová si svůj trest odpyká s profesorem Snapem.“

Vyděšený druhák tiše zakňučel.

„Pane Colinsi, nemáte už být dávno na koleji?“ zeptala se ho rázně.

„A-ano, paní profesorko,“ vykoktal ze sebe. Otočil se a v tu ránu se po něm slehla zem.

„Na co ještě čekáte, odchod!“ zavelel Snape. Ač by to samozřejmě nikdy nepřiznal, byl té ženské ze srdce vděčný. Kdyby musel nastalou situaci řešit sám… nejradši by tomu hajzlovi rozbil ču… obličej za to, co řekl. Ale bohužel jeho postavení špiona notně záviselo na tom, jak o něm Malfoy starší smýšlí.

 

Bradavice, čtvrtek v noci, zmijozelská společenská místnost

„Až se o tomhle dozví můj otec. Jak si to ta stará rašple jenom dovolila? Ale však já jí ukážu!“ rozčiloval se Malfoy junior a přecházel po místnosti jako tygr v kleci. Kdyby se tam neobjevila ta šmejdka Grangerová a neztropila povyk, bylo by to v pohodě. Tohle jí jen tak neprojde!“

Chvíli ještě přecházel sem a tam.

„Zítra má trest u Snapea. Tak jí ho prodloužíme. Jestli se doteď Snape zaměřoval jen na Longbottoma, už brzy se to změní.“

 

Bradavice, pátek 19:00, sklepení, chodba před kabinetem profesora Snapea

Bradavické školní hodiny právě odbíjely sedmou.

„No tak, Hermiono, už to nemůžeš odkládat. Musíš zaklepat. No tak zaklepej!‘ přesvědčovala samu sebe.

Bradavice, pátek 19:00, sklepení, kabinet profesora Snapea

Právě odbíjelo sedm hodin. Ozvalo se váhavé zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavolal, tak jako vždy, nevrle.

Dveře se pomalu otevřely. Stála v nich ‚všeználek‘ Grangerová. Osobně proti ní nic neměl. Toužila po vědění, byla tím posedlá stejně jako on v jejích letech. Jenomže patřila k těm Potterovým kamarádíčkům. Špatná kolej, špatný výběr přátel, toť vše. Jenže i tak to bylo víc než dost, aby si zajistila Severusovu pozornost, negativní pozornost.

„Dobrý večer, pane,“ šeptla a zavřela za sebou dveře.

Nevšímal si jí. Ani se neobtěžoval vzhlédnout od své práce. Nejistě postávala u dveří. No jistě, slečna slušná. Nemívala školní tresty často, tenhle byl vlastně jeden ze tří, které kdy měla, ale první, do kterého spadla sama. Do těch ostatních ji tak nějak svezli Potter a Weasley, a tak nevěděla, že tohle je běžná taktika, jak ‚provinilce‘ znervóznit.

„Ehm, ehm,“ tiše si odkašlala.

Nic. Stále ji nebral na vědomí. Konečně dopsal to něco, co měl na práci a vzhlédl. Černé oči si ji přeměřovaly.

„Práci máte na pracovním stole,“ informoval ji stroze.

„Přelijte připravené lektvary do nových flakonků a opatřete je štítky,“ dořekl a opět sklopil hlavu nad nějakou prací. Lehce slyšitelně si povzdechla a přešla k pracovnímu stolu.

Po nějaké době mu to nedalo. Jeho oči se opět stočily ke slečně Grangerové. Vlastně ještě nikdy neměl příležitost pořádně si ji prohlédnout. Když na ni házel pohrdlivé pohledy při hodině a zasypával ji sarkastickými poznámkami, ač už to rozhodně nedělal tak často jako dřív, neměl šanci ulpívat na ní pohledem. Rozhodně ne nějak dlouho. Vyrostla. Neuvěřitelně vyrostla, od toho incidentu s mnoholičným lektvarem ve druhém ročníku se o ni nijak zvlášť nestaral. Tedy alespoň se o to snažil. Její tělo dostalo typicky ženské rysy, její rty byly najednou tak plné a smyslné, neposlušné hnědé vlasy, oříškové oči a svůdný kočičí pohled. Zkrásněla. Jen pět let a rozkvetla jako poupě, jen přivonět, utrhnout a…

Cítila na sobě jeho pohled. Chvíli se ho snažila ignorovat, ale nešlo to. Zvedla hlavu a podívala se na něj. Jejich oči se střetly. Ani jeden teď nemohl opustit ten náhlý kontakt.

Na školních hodinách odbilo osm hodin. Konečně ho to probralo. Sám nevěděl, jak dlouho na sebe takhle civěli. Otočil hlavu na stranu, aby od ní viditelně odvrátil zrak.

„Můžete jít,“ řekl stroze, ale rozhodně to nevyznělo tak ledově, jak měl v plánu. Neznělo to totiž vůbec ledově. Hermiona se nepohnula ani o píď.

Nastalo ticho. Bylo to zvláštní. Taková ta zvláštně nabitá atmosféra, kdy je všem okolo jasná spousta věcí, jen ti dva hlavní aktéři nic netuší.

Pohled černých očí se vrátil zpět. Stála strnule, stále na stejném místě, a ani se nepohnula. V ruce držela skleněnou nádobku s lektvarem, momentálně narůžovělé barvy. Už jí chtěl vynadat. Pouštět děs a hrůzu, to obvykle zabírá, aby student s křikem utekl na míle daleko, ale ta barva lektvaru v její ruce jej zarazila. Byl to lektvar na zjištění pocitů, který v osnovách pro standardní vyučování chyběl. Většinou jej člověk musel vypít, aby se dala poznat konkrétně ta emoce vůči člověku v místnosti, která je v něm nejsilnější. Ale občas se to dalo poznat již před vypitím. Právě podle barvy. Narůžovělá znamenala pouze jedno. Řekněme, že tím jedním je jedna velmi silná, pozitivní emoce. Svírala nádobku tak silně až jí zbělely klouby na ruce.

„Slečno Grangerová,“ oslovil ji. Nic. Žádná reakce, jenom na něj zírala, jako by ho viděla prvně. Ale ona ho viděla prvně, tímhle pohledem.

‚Musela se toho lektvaru nadýchat, aby se dostala do takového stavu. Samotná emoce by z ní těžko udělala téměř dokonalou sochu,‘ pomyslel si. Vstal od svého stolu a přešel blíž.

„Slečno Grangerová.“

Nic. Šel stále blíž a blíž. Jemně ji uchopil za ruku, aby jí sebral ten lektvar, kterého se nadýchala. Nespouštěla z něho oči.

„Hermiono,“ oslovil ji potřetí. Zamrkala.

‚No hurá, alespoň nějaká reakce.‘

„A-ano?“ vykoktala. Pozvedl jedno obočí.

„Pane,“ dodala rychle.

„Můžete jít.“

„Ach, jistě… chci říct, samozřejmě, tedy ano… ehm, díky,“ blábolila, jen aby něco říkala. Sklopila hlavu a rychle sesbírala svoje věci. Otočil se a přešel zpět ke svému stolu. Ne pracovat, věděl až moc dobře, že dneska už toho díky ní moc neudělá. Prostě jen vyklidil pole. Kvapně se vydala ke dveřím. S rukou na klice se zastavila.

„Ehm, děkuji. Dobrou noc, pane profesore,“ a s těmi slovy vyběhla z jeho kabinetu.

 

Bradavice, sobota 01:00, zmijozelská ložnice sedmáků

„Fuj, jak si ten starej budižkničemu mohl dovolit nechat mě, Malfoye, uklidit celou pamětní síň ručně, bez kouzel, jako nějakého špinavého mudlu!“ zlostně kopl do nejbližšího křesla, až se s rachotem převrhlo.

„Až se o tom dozví můj otec… Ale za to všechno může Grangerová. Za to zaplatí!“ procedil zlostně mezi zuby.

„Ale jak to chceš udělat?“ zeptal se Goyle přitrouble.

„Jak?“ Draco se ušklíbl.

„Poštvu na ni Snapea. Ten z ní sedře kůži,“ ďábelsky se rozesmál.

 

Bradavice, sobota dopoledne, knihovna, 3. patro

Seděla v knihovně a vypracovávala esej na hodinu lektvarů. Půlnoční byliny, kde a jak je sbírat.

Poslední věta, tečka, kouzlem vysušit inkoust. Hotovo. Zavřela desky svého sešitu a protáhla se. Bylo skoro poledne. Za chvíli bude muset vyrazit, aby stihla Harryho a Rona ve Velké síni. Vstala, vzala ze stolu velkou, neforemnou knihu a vydala se ji zařadit na její místo. Plavovlasý chlapec čekal jen na tohle, hbitě přiskočil k jejímu místu a vsunul list do sešitu ležícího na stole.

 

Bradavice, pondělí, druhá vyučovací hodina, učebna lektvarů - laboratoř

Nějak se nemohla soustředit. Snape, jako obvykle, procházel mezi lavicemi. Tu utrousil ironickou poznámku, tam si jedovatě rýpnul. Prostě běžná hodina. Tak proč se dnes necítila ve své kůži? Proč to bylo tak divné? Natočila se zády ke třídě, aby se zbytečně nerozptylovala ještě víc. Stačilo málo a svou nesoustředěností by zkazila dvouhodinovou práci, nehledě na celotýdenní přípravu.

Měla do lektvaru přidat nasekané kvítky třezalky, ihned, jakmile přejde do své čtvrté fáze, její mysl se však zatoulala kamsi k pátečnímu večeru a její ruka samovolně vyletěla i třezalkou ke kotlíku. Štíhlá bílá dlaň však náhle uchopila tu její a přinutila Hermionu vrátit se do přítomnosti. Jemné sevření její ruky zmizelo tak náhle, jako přišlo. Když si to uvědomila, mohla už jen sledovat vzdalující se černá záda jejího profesora. Rozhlédla se po učebně. Samozřejmě. Nikdo nic neviděl. Ani nemohl, stále stála natočená zády ke zbytku třídy.

„Konec hodiny. Odevzdejte vaše úkoly a vzorky,“ ozval se ledový hlas. Jí však při něm proběhl tělem příjemný, elektrizující pocit.

 

Bradavice, pondělí odpoledne, sovinec

„Seš si jistej, že to spolkne, Draco?“ zeptal se Crabbe.

„Jasně, že jo. Tohle jí jen tak neprojde. Za nevhodný chování k profesorovi by jí mohli i vyrazit ze školy,“ usmál se a něco naškrábal na kus pergamenu.

„Ale vždyť pozná, že je to tvoje písmo.“

„Ty jsi vážně tupec, Crabbe. Samozřejmě, že jí to nepošlu takhle,“ s těmi slovy vytáhl hůlku. Písmo na pergamenu se změnilo. Už nebylo tak rozmáchlé a kostrbaté. Bylo úhledné a tenké jako pavučí síť.

„Dokonalé. Na tohle musí skočit,“ zaradoval se a přivolal si jednu ze školních sov.

 

Bradavice, pondělí odpoledne, bradavické pozemky

Seděla na svém oblíbeném místě, pod rozložitým dubem na okraji Zapovězeného lesa, daleko od jezera, daleko od toho hemžení. K jezeru chodila celá škola, zvláště když bylo tak teplo jako dnes. Ona však vždy vyhledávala spíše tichá, klidná místa a sem nikdo nechodil.

Opřela se o kmen stromu a přivřela oči. Začínala poklimbávat, když se k ní snesla velká hnědá sova a natáhla k ní nožku s dopisem. Bylo jí okamžitě jasné, že ta sova nepatří nikomu, koho by znala. Vztáhla ruce k sově a dopis jí z nožky odvázala. Sova se zase vznesla a ladně odletěla pryč. Jedním prstem zajela pod okraj obálky a jemným pohybem ji rozlepila. Byl to jen krátký vzkaz, napsaný elegantním rukopisem, který až moc dobře poznávala. Stálo v něm:

 

Přijď v sedm hodin do laboratoře, počkám tam na tebe..

 

Žádný podpis. Nebyl třeba. Byla si zcela jista tím, komu ten vzkaz přisoudit. Co po ní ale chtěl? Proč jí píše něco takového? Není to standardní žádost, aby se dostavila v X hodin a místo Y. To ne. Tohle je spíš jako žádost o schůzku. Nevěděla, co si myslet. Nevěděla, jestli jít. Normálně by se vzkazem bez podpisu ani nezabývala. Ale tenhle nemohla nechat jen tak. Vždyť při pouhém pomyšlení na odesilatele jí tělem projížděl zvláštní, vzrušující elektrický náboj.

 

Bradavice, pondělí odpoledne, sklepení, kabinet profesora Snapea

Pustil se do opravování těch neskutečných výtvorů, které ti kulhaví trollové vydávají za eseje. Půlnoční byliny, kde a jak je sbírat, sedmý ročník.

Vzal z velké hromady první sešit. Stačilo mu přečíst první dvě věty a byl vytočený do nejvyšších obrátek. Vydávat za půlnoční bylinu Vlčivku arabskou, jinak zvanou Rozbřeskník!

 ‚Kdo to napsal? No jistě, Thomas, Dean Thomas. Nebelvír.‘

Namočil brk do rudého inkoustu a do spodní části práce napsal velké T spolu s poznámkou:

Pane Thomasi, vámi odevzdaná práce je urážkou pergamenu, na který jste byl schopen tuto snůšku nesmyslů stvořit. Doporučoval bych vám v dohledné době vyhledat odbornou pomoc u sv. Munga, v oddělení pro duševně choré a nevyrovnané jedince. Domnívám se také, že o vašem budoucím povolání je již předem rozhodnuto. Vaše vlohy jsou nepopiratelné. Zkuste to u pobřežní stráže, jako bójka. Jak se říká: Dutou hlavu nepotopíš.

V podobném duchu to pokračovalo i u dalších sešitů, než narazil na jeden, jehož titulní strana hlásala: Lektvary, Hermiona Grangerová, sedmý ročník. Její práce byla, jako vždy, dokonalá. Už se mu nechtělo hledat na ní chyby, které tam ani nebyly. Napsal ke spodní části práce písmeno V a sešit zaklapl. Když jej dával na hromadu s opravenými sešity, vypadl z něj kus pergamenu. Zvedl ho a přečetl. To, co tam stálo, mu vyrazilo dech.

      

Pro S. S.

Přijď prosím v sedm hodin do laboratoře, budu čekat.

H. G.

 

 

Věděl, že k němu něco cítí. Ten lektvar, minulý týden, je osvědčený ukazatel. I její následovné chování při hodině. Nevadilo mu to. Je krásná, inteligentní, milá. Co víc si přát? Ale není to nějak rychlé? Jeden týden si sotva vymění pár letmých pohledů a ten další už mu posílá vzkazy? To je vážně trochu divné.

 

Bradavce, pondělí 18:30, sklepení, laboratoř

Dveře učebny se pomalu otevřely. Draco nakoukl dovnitř. Nikde nikdo, a tak vklouzl dovnitř. Na první lavici položil láhev vína a dvě sklenky na stříbrném podnose.

‚Tohle musí zabrat,‘ pousmál se a opustil místnost.

 

Bradavice, pondělí 18:55, sklepení, laboratoř

Zdráhavě vkročila dovnitř. Ještě tu nebyl. Nevěděla, jestli je dobře, že přišla dřív. Pohledem ulpěla na stříbrném podnose a lahvi vína. Tohle skutečně nebude formální rozhovor, nervózně se pousmála. Prošla učebnou, aby se posadila na první lavici. Čekala.

 

Dlouho se rozmýšlel, jestli tam jít. Ne, že by ho to nějak obtěžovalo. Těšil se na Hermionu. Bylo to zvláštní, už si odvykl na něco se těšit. Nakonec se rozhodl.

Přesně v sedm hodin se otevřely dveře do učebny a on vešel. Atmosféra v místnosti byla podivně nabitá. To ticho, když se na sebe podívali přes celou místnost. Ani jeden nevěděl co říct. Čekali, že začne ten druhý, ten, kdo je pozval. Nakonec to ticho přerušil Severus.

„Takže o čem jste chtěla mluvit?“

Zajímavé. Dívka se na něj podívala naprosto zaskočeně.

‚Tady něco nehraje.‘

„Jak prosím? Vy jste chtěl mluvit se mnou.“

„Obávám se, že se mýlíte.“

„Že se mýlím? A co ten vzkaz, co jste mi poslal?“

„Žádný jsem neposlal.“

„Neposlal? A co je pak tedy tohle?“ řekla téměř zoufale a vytáhla z kapsy vzorně poskládaný pergamen. Vzal si jej do ruky a přelétl po něm očima. Bylo to jako jeho rukopis, ale nebylo. Beze slova sáhl do kapsy a vyndal kus pergamenu, který jí stejně jako ona jemu, dal přečíst. Přelétla jej pohledem. Někdo na ně ušil boudu, o tom nebylo sporu. Rozhořčeně, ale také zklamaně vydechla. Vstala z lavice a sklopila pohled k zemi.

‚Jak jsem si mohla myslet, že by něco takového udělal? Že by o mě třeba jen trochu stál?‘

„Promiňte. Ehm… dobrou noc,“ zašeptala, prosmekla se kolem něj a mířila ke dveřím.

„Nechoď,“ zaznělo do ticha. Zastavila se. Dech se jí zatajil. V duchu si jen jako mantru opakovala:

„Ať to není sen. Ať to není sen.“

„Myslím,“ řekl po chvíli, „že ať už nás sem přivedl kdokoli, oba jsme měli nějaký důvod, proč toho druhého chtít vidět.“

Přistoupil k ní o pár kroků blíž.

„Já… chtěl bych znát tvůj důvod,“ vydechl. Srdce jí bušilo rychle a silně.

„Já jen chtěla… já, chtěla jsem …“ Jak to měla říct? Jak se chovat v takové situaci? Na tohle ji žádná škola nepřipraví.

„Nemohla bych nejdřív znát váš důvod?“ řekla nakonec přiškrceně.

„Mohla, ale nevím, jestli se vám bude líbit,“ odpověděl a přistoupil ještě blíž.

„Myslíte, že se mi nebude líbit?“ i ona postoupila o krůček blíž.

„Doufám, že se vám líbit bude,“ jedním krokem zrušil i tu malou vzdálenost mezi nimi (blbá fráze) a přitiskl své rty na její.

Líbali se. Nejdřív jemně, zlehka, potom se začal polibek prohlubovat. Ovinul své ruce kolem jejího pasu a přitáhl si ji blíž, jako by měl strach, že mu ta létavice uletí i s tím pocitem naprosté oddanosti a čiré vášně, který ho naplňoval až po nejzazší kouty jeho těla. Hermioniny ruce mu bloudily po zádech, přes krk, až se mu její hbité jemné prsty zabořily do vlasů a tak zvláštně, téměř mateřsky je čechraly. Bylo to vzrušující. Pro ně pro oba. Polibek ukončil až nedostačující dech.

„Myslím, že se mi váš důvod velmi líbil,“ řekla škádlivě.

„To mě vskutku těší. Ale obávám se, zda jste dokonale pochopila všechny detaily. Chcete-li, rád vám to zopakuji. Čistě jen pro úplnost,“ pousmál se.

„Och, jistě, budu ráda. Člověk nikdy neví, co by mu mohlo uniknout.“

 

Bradavice, pátek odpoledne, zmijozelská společenská místnost

„Čekal jsem, že ji za to stáhne zaživa z kůže. Že se po ní bude vozit při každé příležitosti. Ale ono nic. Ono jí to snad vážně prošlo! Ta mudlovská šmejdka mi už leze krkem. Tentokrát to nebudou žádné intriky. Už nebudu tak shovívavý. Tentokrát si na ni počkáme. Jdeme!“ zahalekal Malfoy na své trollí společníky a vydali se ze společenské místnosti.

 

Bradavice, pátek večer, knihovna, 3. Patro

„Dobrou noc, madame Pinceová,“ pozdravila, ač věděla, že odpovědi se jí nedostane.

Zase se v knihovně povážlivě zdržela. Dokonce promeškala i večeři. Naštěstí už na to byli hradní skřítci zvyklí a vždy ji rádi obsloužili, když za nimi přišla do kuchyně. Ještě očividně nebylo po večerce, na chodbách byla stále spousta studentů. Sešla po schodech až před Velkou síň a pokračovala ke sklepení. Těsně před schody do sklepního labyrintu odbočila do malé zapadlé chodbičky směřující ke kuchyni. Tou dobou už však měla společnost, a ač to sama ještě nevěděla, společnost se jí chystala brzy důrazně ohlásit.

„Ale, ale, ale. Koho pak to tady máme? Není to náhodou šprtka Grangerová?“ chtěla se otočit za hlasem, ale do zad ji zasáhlo nějaké kouzlo a odhodilo ji na protější zeď. Hůlka, kterou svírala v ruce, jí nárazem vylétla a skončila kdesi na schodišti, možná i přímo ve sklepení.

„Malfoyi, ty zatracenej hajzle!“ vykřikla.

„Být tebou, tak bych držel zobák, Grangerová, má trpělivost má své meze.“

„Nepovídej, chudáčku, to je mi tě líto!“ odsekla mu.

„Ty drzá štětko! Na mě si hubu otvírat nebudeš, rozumělas? Crabbe, Goyle: slečna Grangerová patrně upadla, zachovejte se jako gentlemani a pomozte jí na nohy.“

Hromotlukové se s úsměvem pohnuli vpřed. Zvedli ji ze země a surově přirazili ke zdi. Zmítala se a snažila se jim vykroutit, ale co proti nim zmohla?

„Heh, blbí, ale silní. Seš takovej slaboch, že si na mě troufneš jenom se dvěma gorilama za zadkem, Malfoyi? Ó, jak vznešený je Zmijozel,“ vmetla mu do tváře. Malfoyova ruka se vymrštila a obrovskou silou jí narazila do tváře. Z roztrženého rtu jí stékal pramínek krve a přes obličej se jí táhl krvavý škrábanec od prstenu na Malfoyově prstě.

„Copak, došla nám slova?“ vztáhl ruku k jejímu obličeji, aby ji přinutil pohlédnout mu do tváře.

„Mohla ses tomu vyhnout, víš to? Mohla ses nechat v poklidu vyhodit ze školy a nic by se ti nestalo. Ale ty ne. Ty se prostě vykroutíš ze všeho. Řekni, co chtěl Snape výměnou za svou mlčenlivost? Jaká drzost, zvát svého profesora na večerní dostaveníčko. Řekni, co za to chtěl, hm? Děláš mu teď děvku, co? Konečně si našla to jediný, na co se hodíš. Podíváme se, jestli seš tak dobrá,“ rukou jí přejel přes prsa.

„Ty prase!“ vykřikla a nakopla ho mezi nohy. Do očí mu div nevyhrkly slzy.

„Děvko!“ napřáhl pěst k drtivému úderu.

 

Bradavice, pátek večer, kabinet profesora Snapea

Náraz. Zvýšené hlasy. Tohle se mu nelíbilo. Kdo by měl tu drzost, bojovat ve sklepení. Zvlášť u jeho kabinetu. Vyhrnul se ven s hůlkou v ruce. Chvilku trvalo, než si uvědomil, odkud to vychází. Chodba ke kuchyni. Tam ale studenti nemají co pohledávat. Vyběhl schody a poslouchal stále se přibližující hlasy.

„Jaká drzost, zvát svého profesora na večerní dostaveníčko. Řekni, co za to chtěl, hm? Děláš mu teď děvku, co? Konečně si našla to jediný, na co se hodíš. Podíváme se, jestli seš tak dobrá.“

‚Tak za tohle mi zaplatíš, Malfoyi. Těš se na peklo na zemi.‘

Když vyběhl zpoza rohu, viděl, jak Hermiona, kterou držely ty dva chodící obelisky, nakopla Malfoye přímo mezi nohy.

„Ty prase!“

‚To je moje holka.‘

Pak už jen viděl, jak ji chtěl udeřit. V tu chvíli se přestal naprosto ovládat.

„Protego!“

Rudý paprsek mladíka odhodil na několik metrů. Během vteřiny byl Severus u Hermiony. Ti dva nekňubové vzali do zaječích. S těmi si to vyřídí potom. Ale teď tu byl Malfoy a dovolil si ublížit jeho největšímu pokladu. Pomáhal Hermioně sednout si na zem, když mu kolem hlavy proletěla kletba.

„Ty šmejde!“ zařval. Šla z něj hrůza. Takhle ho Hermiona ještě neviděla. Kdykoliv na ně křičel při hodině, všichni si mysleli, že takhle vypadá Severus Snape naštvaný. Ale mýlili se. Nebyl to ani zlomek toho, jak běsnil teď.

„Expeliarmus!“ zahřímal a Malfoyova hůlka mu přistála v dlani. Okamžitě ji zahodil a vrhl se na mladíka po mudlovsku. Chytil ho za hábit a zvedl ho ze země, až měli obličeje ve stejné výšce. Malfoy zoufale kopal nohama ve vzduchu, ale marně.

„Jak ses opovážil vztáhnout na ni tu svojí špinavou pracku?!“ zasyčel zlověstně.

„Je to jenom šmejdka, nic víc.“

To neměl říkat. Severus s ním hodil takovou silou, že odletěl několik metrů a pak doklouzal po podlaze až ke schodům do sklepení. Než se stačil vzpamatovat, už byl zase u něj. Vytáhl ho na nohy a silně ho udeřil pěstí do břicha. Rázem už však nebyli v odlehlé chodbě, ale přímo před Velkou síní, kudy se stále trousila spousta studentů. Severusovi to bylo jedno.

„Už nikdy jí tak neříkej, ty hade! Seš nic. Tady tvůj tatíček nic nezmůže!“ znovu jej prudce udeřil. Studenti všude kolem teď zhlíželi na to děsivé divadlo před jejich očima. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Všichni měli hrůzu z toho řádícího přízraku. Opět ho zvedl ze země. Měl teď rudo před očima a bylo mu všechno jedno. Tenhle bastard už nikdy nesmí ublížit jeho Hermioně. Už nikdy to nedopustí.

„Severusi, to stačí.“ Ozval se za ním tichý dívčí hlas. Toho probralo. Hermiona mu zlehka položila ruku na rameno, aby ho zastavila v dalším běsnění. Malfoy v jeho rukou visel jako hadrový panák.

„Už nikdy se jí ani nedotkneš. Rozuměls!“ řekl mrazivě a pustil Malfoye na zem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Hermiony něžně. Podlomily se jí kolena, ale Severus ji zachytil. Svezl se s ní na zem a držel ji v náručí.

„Teď už ano,“ řekla tiše a přitáhla si ho blíž, aby ho mohla políbit. Bylo jim jedno, kolik očí je pozoruje. Ona potřebovala pomoc a on potřeboval ji. Byl jako temný rytíř, který přispěchal na pomoc.

„Už je dobře,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech.

Poslední komentáře
13.04.2013 00:13:41: ahoj všem, nezobrazuje se mi povídka Falešné vzkazy, nemáte ji někdo stáhnutou nebo nevíte kde bych ...
03.02.2011 19:21:36: njn, jenomže já jsem na kapitolovky tak hroooozně moc nedisciplinovaná...což můžeš vidět na vývoj tě...
01.02.2011 16:27:20: smiley prostě krása...takovéhle povídky zbožňuji vášeň láska...i když bych byla radši kdyby to byla ka...
10.09.2009 21:02:23: No i když mně nevadí ty špatné dny, pak sem budu alespoň chodit častěji.smiley A opravdu by jsi sem mo...
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.