Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

JJ a SS

Nový příspěvek

JJ a SS

Severus Snape je výjimečným kouzelníkem, ale také, a možná především, člověkem. Nebudu omlouvat jeho vstup mezi smrtijedy, vždyť ani on sám si to nikdy neodpustil. Nebudu ani opěvovat velké objeti, které den co den přinášel, jako Brumbálův špeh. To vše už bylo řečeno, a také ještě mnohokrát řečeno bude. Chtěla bych vám vyprávět svůj příběh. Ukázat vám Severuse Snapea tak, jak ho znám já. Jako člověka zranitelného a zraněného, zoufale se bránícího dalšímu utrpení. Jako muže s laskavým srdcem a velkou obětavostí.

Od malička mě vychovávala jen má matka, otce jsem nikdy nepoznala. Když mi v jedenácti letech přišel dopis z Bradavic, sdílela se mnou moje obrovské nadšení. Celé prázdniny mě  připravovala na vše, co mě ve škole mohlo čekat. Učila mě základním kouzlům a zaříkadlům, umění přeměňování či úctě k hvězdné obloze. A vyprávěla mi příběhy z dávných časů, kdy se psala historie čar a kouzel. Ale co jsem měla skutečně nejraději, to byly lektvary. Matka mě naučila ty nejjednodušší a postupně jsme přecházeli k těm složitějším. Když jsem odjížděla do Bradavic, jela jsem s pocitem jistoty. Nic mě nemohlo zaskočit. Rok probíhal výborně. Věděla jsem přesně jak si rozložit čas, co, jak a kdy udělat, takže mé studijní výsledky byly víc než dobré. A když jsem přeci jen v něčem tápala, sova od matky mi vždy vše objasnila a dodala mi sebedůvěru. V hodinách lektvarů sem si vedla přímo skvěle a díky tomu si mě profesor lektvarů téměř nevšímal, což byla v jeho případě ta nejvyšší poklona. Neměla jsem ho ráda, byl tak děsivě chladný a odměřený, z jediného pohledu jeho černých očí přejížděl mráz po zádech. Přesto jsem se na hodiny lektvarů vždy těšila.

Druhý ročník pak probíhal v podobném rytmu. Měsíce ubíhali jako voda. Až přišel 21. duben. Na ten den nikdy nezapomenu. Profesor Brumbál si mě zavolal do své pracovny. Neměla jsem důvod mít strach a věděla jsem to, ale přesto jsem se bála. Tušila jsem, že se něco stalo, ale neměla jsem ani ponětí co. Ten den mi profesor Brumbál sdělil, že je má matka mrtvá. Zabili ji dva smrtijedi. Jistě, řeknete si, jak se něco takového mohlo stát v době, kdy pán Zla nebyl u moci. Ale stalo se to. Po té zprávě jsem se zhroutila, následující týdny jsem strávila na ošetřovně, odmítala jsem s kýmkoliv mluvit. Když jsem pak začala znovu chodit na hodiny, pocit jistoty a sebedůvěry byl pryč. Můj prospěch se den ode dne horšil. Po skončení školního roku se všichni vraceli domů, ale já se vlastně neměla kam vrátit. Profesor Brumbál mě v tom ale nenechal. Kontaktoval mé vzdálené příbuzné a ti se mě ujali. Ve třetím ročníku se můj prospěch nijak nezměnil. Matčiny rady a její podpora mi velmi chyběli. Nedařilo se mi v přeměňování ani  astrologii, o dějinách čar a kouzel nemluvě. O to více jsem se však soustředila na lektvary. Byla to jedna z mála věcí, které mi matku připomínaly. Profesor Snape věděl o mém nadání, pozoroval jej už od prvního ročníku, ale nyní ho zaujala jiná věc. Má úporná snaha naučit se z lektvarů co nejvíc. Dával mi tedy hodiny navíc. Což nebylo zrovna obvyklé. Vlastně jsem byla první a asi i jediná, u koho se rozhodl jeho nadání dále rozvíjet. Profesor Snape byl sice stále chladný a odměřený, stejně jako na svých hodinách, to mi však nevadilo. Byla jsem lačná po nových, složitějších lektvarech, po nových postupech. Tahle „idyla“, pokud se to tak dá nazvat, neměla dlouhého trvání. O jarních prázdninách strávených u strýce a tety, kde jsem teď bydlela, jsem se rozhodla najít svého otce. V tu chvíli jsem, ale polevila ve studiu lektvarů. Profesor Snape se snažil udržet mě při mých dosavadních výsledcích, ale já měla myšlenky jinde. Z hodin navíc se proto velmi rychle stalo doučování. Chtěla jsem skončit, pátrání po mém otci mě zcela zaměstnávalo a tak jsem přestala na hodiny chodit. Ani řiditel mé koleje, ani profesor Brumbál mi nedokázali domluvit. Profesor Snape to však nechtěl nechat jen tak. Nikdy jsem nevěděla odkud se zrovna vynoří, aby mi znovu a znovu mohl sdělit, že takové mrhání talentem jak živ neviděl. Pátrání po mém otci skončilo nezdarem, což se dalo říct i o mých studijních snaženích. Celé letní prázdniny jsem se pak neustále pohybovala mezi „mým novým domovem“ a psychology…strýc byl totiž mudlovský doktor a tak uznal za vhodné mě k nim posílat. Pocity prázdnoty a osamění byly u mě na denním pořádku. Mí přátelé se mnou být nemohli, protože byli rozeseti po celé Anglii a jediný kontakt s nimi zajišťovala občasná sova. Z tety a strýce jsem po jisté době nabyla dojmu, že jim jen překážím. V tu dobu se mi začali zdát ty sny. Byli o mé matce a útocích smrtijedů, o hodinách lektvarů a dokonce i o profesorovi Snapeovi. Mohla jsem se z toho zbláznit. Doufala jsem, že to po příjezdu do Bradavic skončí, ale neskončilo. Naopak. Bylo to ještě horší. Asi  po dvou měsících v Bradavicích, během kterých jsem se marně snažila těch snů zbavit, jsem se svěřila svému nejlepšímu příteli Colinovi. Snažil se mi pomoc těch snů se zbavit. Ani jeden z nás však nevěděl jak. Jednou, když jsem zase Colinovi vyprávěla o snu z minulé noci, jen tak mimoděk jsem prohodila, že bych se těch snů mohla zbavit, kdybych si promluvila se Snapem. S Colinem jsme se tomu příšerně smáli, pak jsme to nějak zamluvili a já na to zapomněla. Sny se neustále zhoršovaly, stávali se stále skutečnějšími a věrohodnějšími. Změť pocitů ve mně neustále bouřila. Každou vzpomínku na matku přehlušovali útržky z mých děsivých snů, hodinám lektvarů jsem se snažila vyhýbat jak jen to šlo a na profesora Snapea jsem se nemohla ani podívat. Bála jsem se usnout, bála jsem se zavřít oči. Nedostatek spánku se na mě začal projevovat nejen psychicky ale i fyzicky. Colin o mě měl velký strach, neustále mě nabádal ať jdu na ošetřovnu, ale já nechtěla. Pořád to přece byli jen sny. Pak za mnou Colin přišel a oznámil mi, že mám kolem jedenácté přijít do Snapeova kabinetu. Že mu prý řekl, že s ním chci mluvit. Pamatuji si to velmi živě, hrozně mě to naštvalo.

            „Jak sis to jenom mohl dovolit?“ řekla jsem hlasem, který ho přinutil zkoumat špičky svých bot.

            „Já jsem...jen jsem chtěl, aby ses už konečně přestala trápit. Sama si přeci říkala že by ti to mohlo pomoc. Chtěl jsem, aby si šla na ošetřovnu, ale ty tam prostě jít nechceš. Rozběhla ses hlavou proti zdi a já udělám cokoliv, abys do té zdi skutečně nenarazila.“

„Chtěla jsem s ním mluvit, možná někdy… Ale rozhodně ne teď a ne takhle. Stejně bych se byla na to chtěla nejdřív připravit. A teď? Bylo to od tebe sice hezké, ale vůbec si mi tím nepomohl. Tím, že si s ním promluvím a nebudu mít připraveno o čem s ním chci mluvit, ho jen popíchnu. Pořád ještě nepřekousnul, to jak jsem přestala chodit na jeho hodin. Vždyť sám dobře víš, jak mi pořád vyčítal, že zahazuji výjimečný talent.“

Když ze mě vztek vyprchal, začala jsem se klepat strachy. Colin byl celé odpoledne i večer se mnou. Uklidňoval mě a pomáhal mi vymyslet co Snepeovi říct.

 

Přišla jsem k jeho pracovně, zaklepala jsem a čekala na vyzvání.

„Dále!“ Při tom slově mnou projela vlna děsu a úzkosti.

Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř. Mrazivým gestem ukázal na židli, stojící před jeho stolem. Posadila jsem se a čekala. Snažila jsem se ještě rychle vymyslet co mu řeknu. Chvíli něco psal a nevěnoval mé přítomnosti pozornost. Od mého příchodu uplynulo už asi 10 minut. Za tu dobu se na mě ani jednou nepodíval. Panika ve mně narůstala. Nejraději bych se zvedla a utekla jako malé děcko. Najednou tím tichem projel jako ostří nože jeho ledový hlas.

„Slečno Jonsonová.“

 „A-a-ano!“ vykoktala jsem ze sebe.

„Chtěla jste se mnou mluvit?. „

„J-j-já…no…“ hlas mi přeskočil a pak se úplně ztratil.

„Tak o čem jste chtěla mluvit, nemám na vás celý den.“

 Otevřela jsem ústa k odpovědi, ale hlas mě zklamal. Byla jsem ochromená. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Z hlavy se mi vykouřilo i to málo co jsem si stihla připravit. Bezradně jsem na něj pohlédla a zůstala vyset očima v jeho pohledu. Nasadil podivný výraz, který však neubral nic z jeho ledově neprostupné masky. Asi už se mnou ztrácel trpělivost. Vpíjel se mi pohledem do očí, v tu chvíli se mi jeho kabinet před očima rozplynul a zmizel. V hlavě se mi obrovským tempem míhal jeden obraz za druhým jako blikající film tak přesvědčivě živý, že se v něm jeho skutečné okolí zcela ztratilo. Bylo mi opět jedenáct, s matkou jsme se věnovali přípravě lektvarů a smáli jsme se…byla jsem na hodině lektvarů a míchala jakýsi lektvar, on stál přede mnou a kontroloval mě…stála jsem v Brumbálově pracovně a z očí mi tekly slzy…seděla jsem v nejtmavším koutě ložnice a plakala…ze tmy se objevovali všechny moje sny a následné probdělé noci, kdy jsem se těm snům snažila vzdorovat. Hlavou mi proběhlo všechno. Všechno co jsem mu chtěla i nechtěla říct. To jak jsem se několikrát pokoušela zaklepat na jeho kabinet, než jsem skutečně zaklepala i má hádka s Colinem, který my tu schůzku domluvil. Srdce mi bilo jako splašené, pocity ve mně vířili jako mohutné tornádo.

Co se to jen dělo? Má mysl se najednou zastavila. Obrazy přestali problikávat. V ten moment tu zůstala jen jediná myšlenka:

NITROZPYT?!

Před očima se mi znovu vynořil Snapeův kabinet. Hleděl mi zpříma do očí, ale ve tváři už neměl ten chladný výraz. Tvářil se udiveně, nevěřícně a možná i trochu soucitně. Nedokázala sem myslet, můj mozek jakoby odmítl pracovat. Dívala jsem se na něj a cítila jak mi po tvářích stékají slzy. Schovala jsem tvář do dlaní a rozplakala se. Nevím co se dělo. Seděla jsem před ním na židli a vnímala jen svůj pláč, který se nedal zastavit. Pak jsem ucítila jeho teplou ruku na mém rameni, zvedla jsem hlavu a uslzenýma očima se na něj podívala. Klekl si ke mně na jedno koleno, jednou rukou mě jemně vzal kolem pasu a druhou jsem ucítila pod koleny. Zvedl mě ze židle a nesl mě ve svém pevném náručí ke knihovně stojící vlevo od dveří. Chytla jsem ho kolem krku a hlavu jsem si položila na jeho hruď. Starostlivě se ne mě podíval a na rtech mu přeběhl letmý úsměv. Cosi zašeptal a knihovna se trhnutím odsunula. Vešli jsme do nějakého pokoje, byl útulný, ale smutný. Něco mu chybělo. Přešel k posteli uložil mě do ní a jemně mě přikryl. Okamžitě jsem se stočila do klubíčka a stále jsem plakala. Znovu si ke mně klekl, vtiskl mi na čelo otcovskou pusu a pohladil mě po vlasech. Rozechvěla jsem se. Pevně mě objal a tišil můj pláč sotva slyšitelným ššš, ššš,… Cítila jsem se bezpečně. Upadala jsem do Sladkého spánku. Zašeptal mi do ucha: „všechno bude dobré!“ a já tomu věřila, pak mě jeho ruce pomalu pustily, ještě jednou mě pohladil po vlasech přešel přes místnost a posadil se do velkého tmavého křesla v rohu pokoje. Díval se na mě a já jeho pohled cítila. Ale ne na dlouho, po chvíli mě přemohl milosrdný spánek a pak už jsem jen padala, padala a padala.

Ráno jsem procitla, ani nevím v kolik hodin.Chvilku mi trvalo než jsem pochopila, že nejsem v ložnici na své koleji. Pomalu jsem se posadila na kraj postele a rozhlédla se kolem sebe. V pokoji bylo šero, osvětloval ho jenom skomírající oheň v krbu a pár slabých slunečních paprsků pronikajících sem malým okýnkem kousek od stropu. Sluneční paprsky dopadali přímo na tmavé křeslo ve kterém seděl Snape a tiše oddechoval. Patrně v něm strávil celou noc. Vstala jsem a vzala deku pod níž jsem ještě před momentem ležela abych ho s ní mohla přikrýt. Šla jsem potichu, nechtěla jsem ho probudit. Přikryla jsem ho a chvíli ho pozorovala. Potom mě napadlo, že by bylo asi lepší odejít, alespoň bych se vyhnula tomu trapnému střetu s realitou. Věděl všechno. Od včerejšího večera mě znal skrz na skrz. Přešla jsem k průchodu do kabinetu a pokusila se ho otevřít, ale nešlo to. Byl zamčený kouzelnou formulí, kterou patrně znal jen Snape sám. Co teď ale budu dělat? Posadila jsem se do křesla u knihovny. Rozhlédla jsem se po pokoji a hledala důvod proč působil tak smutně. Dlouho jsem na to nemohla přijít. Až když jsem pohledem zavadila o krbovou římsu, došlo mi to. Nemá tu žádné fotografie. Každý má přece někde alespoň nějakou fotku své rodiny, blízkých nebo přátel. Tady však nic takového nebylo. Ani nevím na co jsem myslela. Jestli jsem ho litovala nebo jsem přemýšlela proč tomu tak je. Po chvíli mě však zaujala knihovna u které jsem seděla. Snape asi velmi rád čte pomyslela jsem si a zaujatě jsem si prohlížela tituly knih. Tyhle knihy se ale značně lišily od těch v jeho kabinetě. Místo několikasvazkových tlustospisů pojednávajících o lektvarech, černé magii či dějinách čar a kouzel, tu byla spousta mudlovských knih o kouzelnících a čarodějkách či filozofických knih o životě a smrti, romantické tragedie, jako třeba Romeo a Julie, ale i válečné romány. Měl tu knihy v angličtině, latině, francouzštině, arabštině a ve spoustě dalších jazyků. Ale co mě zaujalo nejvíc, měl tu i spoustu pohádek. Mudlovských pohádek, ne těch kouzelnických. Ty se v kouzelnickém světe neschvalují proto se ani nevyprávějí. A sehnat takovou knihu není jen tak. Nevypadali nově, ale byly zachovalé, zacházelo se s nimi asi s velkou láskou a péčí. Mudlovské knihy totiž nejsou ani zdaleka tak odolné jako ty kouzelnické. Vybrala jsem si jednu z nich a otevřela ji. Jmenovala se princ Bajaja. Byla přenádherně ilustrovaná, začetla jsem se do ní a hltala každé slovo, každičké písmenko. Když jsem byla asi v půlce příběhu, přestala jsem číst. Nemohla jsem, hrozně mě pálili oči, patrně z dnešní uslzené noci. Na chvíli jsem je zavřela a opřela si hlavu opěradlo. Pak jsem na sobě ucítila Snapeův pohled. Nevím jak, prostě jsem věděla, že se na mě dívá. Otevřela jsem oči a pohlédla na něj. Skutečně se na mě díval. A usmíval se. Chvíli jsme na sebe jen tak beze slov hleděli, pak jsem ale musela opět zavřít oči. Příšerně mě pálili. Vstal a přišle ke mně. „Pálí vás oči, že.“ „Ano, pane profesore.“ Po tomhle oslovení trochu zvážněl a úsměv z jeho rtů téměř vymizel. Otevřel malou skříňku a vyndal z ní nějaké lektvary neurčitých barev.Pak vzal misku a lektvary v ní smíchal. Z velké šatní skříně potom vyndal černý šátek a namočil jej do směsi v misce. „Lehněte si na postel, slečno.“ Trochu jsem zaváhala, ale pak sem splnila jeho výzvu. „Zavřete oči a ležte klidně. Z počátku to může být poněkud nepříjemné, ale uleví se vám.“ Vzal šátek a položil mi ho přes oči. Začala mě brnět víčka a nos jako by se chystal vzplanout. Všechno však ustalo tak rychle jako to začalo. S úlevou jsem vydechla. „Děkuji.“ „Není vůbec zač, slečno Jonesová.“ Bylo to divné, ležet v jeho posteli, vnímat jak se o mě stará a slyšet jak mi říká “slečno Jonesová“. Jeho asi mé oslovení, pane profesore, také trochu vyvedlo z míry. Rozhodla jsem se, že ho tak budu oslovovat co nejméně. „Co jste to četla za knihu, slečno Jonesová?“ „Princ Bajaja. Je to nádherná kniha.“ „Ovšem že.“ řekl si pro sebe. Slyšela jsem jak se tiše zasmál a listoval při tom nějakou knihou. „Znáte mudlovské pohádky, slečno Jonesová?“ „Abych řekla pravdu moc ne.“ „Jistě. Vaši rodiče vás patrně drží od mudlovské literatury dál, nemám pravdu?“ Povzdechla jsem si. „Kéž by, ale není to tak. Moje matka zemřela a otce neznám.“ „Ah, promiňte slečno Jonesová, nevěděl jsem…“ „T-to nic. Nic se neděje.“ zalhala jsem a pokusila se o úsměv. Rychle jsem obrátila řeč jiným směrem. „Vlastně znám jednu mudlovskou pohádku, O Popelce. Ach ano. Snape se zasmál, tentokrát už zcela netajeně. A jak se vám líbí tahle, ta co jste ji tu četla? Líbí se mi, moc…chtěla bych vědět jak dopadne. Vy to víte, že ano. Řeknete mi to prosím? Ne, to nemohu, slečno, připravil bych vás tím o příběh. Zklamaně jsem vydechla, ale patrně až moc nápadně. Opravdu vás ten konec tak zajímá? přikývla jsem. cítila jak si sedá vedle mě na postel. Tak dobrá já vám to dočtu, alespoň si tím zkrátíme čekání, až se lektvar vstřebá. Usmála jsem se. Začal číst nádherným, hřejivým hlasem. Při hodinách jsem si toho nikdy nevšimla. Mimo tenhle pokoj je  vždy tak chladný a odměřený. Schovaný ve své ulitě a zahalen čistou neprostupností. Ale tady? Uvnitř téhle místnosti byl jiný. Hodný, milý, starostlivý. Se zájmem  jsem ho poslouchala a v hlavě se mi odvíjel selí děj jako film. Byla to nádhera. A žili šťastně až do smrti. Slyšela jsem jak kniha zaklapla. Asi si potom lehl vedle mě, ale nevím to jistě. Postel byla dost široká takže se naše  ruce vzájemně nestřetly. Líbil se vám ten příběh? Ano, velmi. Miluji šťastné konce. Ano, jako asi každé 16tileté děvče. odvětil. Uchechtla jsem se. A vy? Máte rád šťastné konce? Já? má otázka ho zaskočila. Ano, vy. Já…zaváhal. Ani nevím. Moc šťastných konců jsem nezažil… Ale asi ano. Asi jsem také jako každé 16tileté děvče. Oba jsme se začali hrozně smát. Celou dobu, co jsem tam ležela, jsme mluvili. Povídali jsme si. O čem? O všem možném i nemožném. Snape je velmi moudrý člověk. Hodně toho ví a zná. Když mi pak sundal šátek z očí, které už vůbec nepálili a byly odpočaté jako snad nikdy před tím, už jsme nabyli profesor Snape a slečna Jonesová. Byli jsme Severu a Jane.

Přeji krásný den Jane. Vám také Severusi. Rozloučil se se mnou, zašeptal kouzelnou formuli a vyšel se mnou do kabinetu.

 

Poslední komentáře
15.04.2009 12:57:34: věřím, vím...
15.04.2009 07:53:01: jo jo, nic než pathos...nejlepší způsob jak čtenáře dostat, rozplakat nebo odradit...ale věř, že můž...
14.04.2009 23:34:16: ten konec byl hpdně patetický... OOC, bych řekla... moc rychlé smiley${1}
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.