Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Můj Severus

Nový příspěvek

Můj Severus

Sedím a dívám se do prázdna. Zvoní zvonek, někdo klepe na dveře. Nereaguji. Nemůžu. Nechci. Nepřemýšlím o ničem, prostě jen tak sedím, sedím sama v opuštěném bytě na předměstí Londýna a koukám do prázdna. Slzy už mi z očí dávno nepadají. Už nemám ani jednu, ani jednu jedinou. Všechny jsem obětovala… pro něj. A on si je vzal. A nedal nic na oplátku. Vlastně ani nevím jestli bych něco chtěla. Ano, chtěla. Chtěla bych jeho. Chtěla bych, aby tu zůstal, aby se vrátil, aby se se mnou hádal, aby na mě křičel, aby mě objal… aby mě hladil, líbal… miloval. Ach Bože, prosím, ať se vrátí!!! Prosím!

Bolest střídá prázdnota, prázdnotu apatie, apatii… šílenství, smutek, smrt. Ne, smrt ne. Pořád dýchám… žiju. Ale jak dlouho ještě? Jak dlouho se ještě vydržím při pohledu na svá zápěstí udržet? Jak dlouho ještě vydržím být v místnosti se skříní plnou prudkých jedů, pozůstatků… časů minulých. Bože, ještě teď vidím jeho hubené a přitom tak silné ruce s lehkostí poletující nad stolem, jeho dlouhé štíhlé prsty rozehrávající koncert pro deset sólistů. Oči přivřené soustředěním, vlasy mírně se halící do výparů z kotlíku.

Celé hodiny jsem stála mezi dveřmi a sledovala ho při práci, při práci kterou miloval, pro kterou se narodil, která mu však přichystala ty nejhorší roky jeho života. Jeho umění ho přivedlo ke špatným lidem a ke špatným činům. Jeho vášeň i zhouba ho vhodila do víru událostí, které už nemohl zastavit, mohl je jen ovlivnit svými rozhodnutími a svými činy. A on je ovlivňoval. Naklonil misky vah na tu správnou stranu. Měl svou hrdost a taky čest, já o tom nepochybovala. On ano. Nenáviděl se za to, za všechno, co udělal, nebo v důsledků svých činů, způsobil. Nemohl před tím utéct, nevěřil v to, že svůj dluh někdy splatí. Ale splatil ho. Už dávno ho splatil, ale on platil dál a dál a dál… nikdy neodpustil sám sobě.

Nepřipouštěl si, že by mohl být šťastný a to vskutku mohl, ale on nechtěl. Myslel si, že si to nezaslouží a já přesto doufám, že alespoň chvíli byl… to když se poprvé dozvěděl, že bude otcem. Že bude mít syna. Když se chlapec narodil, byl v sedmém nebi. Byl tak rozkošný ve svém strachu o chlapcovo zdraví, pohodlí a bezpečí. Když mohl, byl s ním. Miloval ho, stejně tak, alespoň v to doufám, miloval i mě, ač mi to nikdy neřekl. Neuměl vyjádřit své city slovně, nechával mluvit své činy a ty byly leckdy o mnoho výmluvnější než-li tisíce slov. Něžné doteky, letmé polibky, dlouhé pohledy z očí do očí… ty jeho pohledy mluvily za něj. Vyjádřily vždy přesně to co chtěl.

Chybí mi. Moc mi chybí, mně i našemu synovi. Vím, že jemu také chybí, i když už dva roky leží u svatého Munga a za celou dobu neotevřel oči. Náš malý chlapeček. Světlo našeho života. Tenkrát, před dvěma roky, odešli spolu. Brával ho sebou po celé Británii aby mu ukázal v jak krásném světě žije. Západy slunce na pobřeží, východy slunce vysoko v horách. Široké pláně, úrodná zelená údolí, nehostinná, ale krásná krajina Skotska či Irska. Náš malý chlapeček tohle miloval. O svých zážitcích a pocitech potom vypravoval celé týdny. Ano, o pocitech. On chtěl, aby jeho syn uměl dát najevo, co cítí. Věděl až moc dobře jak zlý je život bez citu.

I tentokrát to měl být další úžasný výlet kamsi do neznáma, za dobrodružstvím a za krásou. Ale něco se zvrtlo. Smrtijedi mu nikdy neodpustili zradu jejich Pána. Ačkoliv byli skoro všichni zabiti, ti šťastnější pochytáni a zatčeni, několik málo z nich bylo stále na svobodě a toužili po jeho krvi. Přepadli je, kdesi ve Walesu, nedaleko nějaké malé vesničky… už ani nevím, jak se jmenovala. Když se nevrátili v obvyklou dobu, začala jsem se strachovat a poprosila o pomoc přátele, někdejší členy Fénixova řádu. Mé obavy se po několika hodinách naplnily. Náš malý dar z nebes, náš syn, byl nalezen ve velmi vážném stavu a okamžitě převezen do nemocnice, kde se dostal do rukou těm nejlepším lékouzelníkům. Prodělal několik operací, jeho stav se stabilizoval. Po fyzické stránce se uzdravil, avšak nadále zůstal v komatu. Ptala jsem se, kde je jeho otec, měl být přeci s ním, ale nebyl.

Z nějakého důvodu ho opustil. Ne, neopustil ho dobrovolně, to by nikdy neudělal, on svého syna miloval. Na místě prý byly stopy lítého boje. Spolu s tím i těla dvou Smrtijedů. Avšak jeho nenalezli. Pátrali po něm několik měsíců a já je prosila, ať nepřestávají. Ale přestali. Po takřka ročním neúspěšném pátrání jej prohlásili za mrtvého, ač se nikdy nenalezlo jeho tělo, založili jeho složku mezi ostatní  s velkým rudým nápisem ODLOŽENO. Já ale přes to všechno, přes tu dobu, která už uplynula, stále někdy v skrytu duše doufám, že se otevřou dveře a v nich bude stát on. Můj Severus.

Poslední komentáře
29.08.2009 10:37:34: Tak som tu zas.smiley${1} Bolo to také smutnésmiley${1} Otvorila tie dvere? Bol to ON?
05.05.2009 22:08:49: nezmůžu se na nic originálnějšího než: díky. Jsem ráda, když se líbí...
05.05.2009 20:40:30: moc krásné líbil se mi ten konec :) doxii: náhodou je to dobré! mnohem lepší než ty moje smiley...
14.04.2009 23:24:22: mumie.icq@seznam.cz pošli mi to ve wordu na mail a já se ti na to mrknu... nezaručuju závratnou ryc...
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.