Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Netopýrek

Nový příspěvek

2. kapitola

Další porada řádu. Zase měl strávit celý večer posloucháním nesmyslných konspiračních teorií a omílání stále stejných faktů ve společnosti těch nadutých trolů Lupina a Blacka, paranoidního cvoka Moodyho a bandy usmrkanců, pod vedením naší primadony Pottera, co se díky informacím z porad dostávají do ještě větších…průšvihů, než kdykoli před tím. Další promarněný čas, který mohl věnovat svému výzkumu, lektvaru zmírňujícímu dopady kletby cruciatus na organismus a především na psychiku. Bytostně nesnášel Longbottomovu naprostou neschopnost a ty jeho “nehody“ s kotlíky. Ten kluk mu pil krev. Ale ani to mu nezabránilo ve snaze odstranit následek zběsilého řádění Belatrix Lestrangeové na jeho rodičích. Při setkání s Aliciným prázdným nepřítomným pohledem, jí to tak nějak slíbil, ačkoli o tom slibu nikdo nevěděl, on měl ve zvyku sliby plnit. Ten čas ovšem musel přijít vniveč. Tentokrát se porady účastnil i Brumbál, takže tam Severus jednoduše být musel.

„Grimmauldovo náměstí 12.“ Po těchto slovech ho pohltily zelené plameny, které ho v zápětí přenesly do sídla Fénixova řádu. Vešel do jídelny a chystal se v tichosti zaujmout své obvyklé místo v nejtemnějším koutě místnosti. Byli tu prakticky všichni, až na Moodyho a pár dalších bystrozorů.

„Ahoj, netopýrku!“ zavolala na něj Tonksová a vidala se směremk němu.

Tentokrát však Severusovy smysly pracovali tak jak měly, a tak se stihl jejímu pokusu o obětí včas úspěšně vyhnout.

´Ta ženská si snad nedá pokoj. To mě chce mermomocí vytočit?´ pomyslel si, ale nahlas jen jízlivě pronesl: „Slečna Tonksová, hezké.“ A doprovodil to posměšný úšklebkem.

„Viď netopýrku.“

„Vskutku nápadité. Zapojila jste do toho celou smečku nebo na to přišla vaše fialová hlava osobně.“

Tonksová se skromně usmála.

„Ne, ne, netopýrku, zvládla jsem to úplně sama. Jak si řekl, i já přece studovala v Bradavicích“ šibalsky ne něj mrkla „a jestli se ti líbí můj účes, jsem si jistá, že je spousta způsobů jak bys jej také mohl docílit. Konec konců blonďáka z tebe můžu udělat třeba hned. Tak co netopýrku, změníme ti image?“ s těmi slovy vyslala na jeho hlavu odbarvovací kouzlo. Ten se mu však bez vynaložení většího úsilí vyhnul.

„Nemám zájem.“ Procedil mezi zuby a zabodl do Tonksové jeden ze svých vražedných pohledů, říkající: ´Ještě jednou a budou tě odnášet v krabičce od zápalek.´

Nastalé ticho přerušil až příchod profesora Brumbála. Ten pohlédl nejdříve na Severuse a Tonksovou, potom pohledem přelétl zbytek osazenstva, které bez výjimky užasle a poněkud zaraženě zíralo na tu podivnou dvojici. První si Brumbálova příchodu všiml Severus.

„Albusi“ pozdravil ředitele mírným kývnutím hlavy.

„Dobrý večer, Severusi. Slečno Tonksová.“

Severus využil situace, odvedení pozornosti a ve zlomku sekundy seděl na svém poklidném místě. Profesor Brumbál se přivítal se všemi přítomnými a konečně zahájil poradu.

Hlavním tématem byl Moody. Ten imbecil se zase pustil do sólové akce. Přemluvil ještě pár bystrozorů z řádu a vydali se slídit k Voldemortovu sídlu v Malém Visánku. V Severusovi vřela krev. Držel se tak tak, aby neviletěl.

´Já den co den nasazuju krk u Pána Zla a ten idiot se rozhodne hrát si na hrdinu. Jestli tam nechcípne, tak ho zabiju já!´ supěl v duchu.

Pak už se probíralo jen téma “svatý“ Harry Potter, což Severus vnímal jenom tak na půl ucha. Pozornost nevěnoval ani stále na něj zírající Tonksové.

Porada skončila a Severus se chystal co nejrychleji odtud vypadnout. Byl už na cestě ke dveřím, když mu ze zadu do hlavy vrazilo odbarvovací kouzlo.

„Myslím, že jsem řekl jasně, že nemám zájem, slečno Tonksová.“ Jeho pevný, tvrdý hlas prořízl nastalý halas.

„Ale, nebuď takový, netopýrku. Vždyť ti to docela sluší.“ smála Tonksová.

Od stolu za ním se ozývalo přidušené pohihňávání špatně zadržovaného smíchu. Severus se otočil čelem k Tonksové.

„Kdybych chtěl vypadat jako jeden z Malfoyových, ujišťuji vás, že bych s tím něco udělal. A jakožto pokus mne zabít, vězte, že vidět mně takhle Pán Zla, byl by úspěšný. Ovšem od členky Fénixova řádu bych čekal něco humánnějšího, například umučení kletbou Cruciatus…“

„Nezveličuj to, Snapee.“ Zavrčel Sírius.

„Nezveličuji, Blacku, od toho jsou tu jiní.“ Tahle narážka Harrymu samozřejmě nemohla uniknout. Ve zlomku vteřiny se vymrštil ze židle, jako čertík z krabičky, ruce zatnuté v pěst až mu běleli klouby. Nukleárnímu výbuchu jeho vzteku naštěstí zabránila Hermiona, která ho pohotově stáhla zpět na židli.

„Nezveličuješ? Hraješ si tu na nějakou oběť, děláš jako by ti Tonks podepsala rozsudek smrti.“

Severus se ušklíbl a otočil se k odchodu.

„Copak, došli ti slova? Utíkáš, Sra…“ Severus se zastavil uprostřed pohybu a otočil se na Siriuse. Kdyby pohled mohl zabíjet, padli by v tu ránu všichni k zemi mrtví. Pohled do Severusovy vztekem nepříčetné tváře Sitiuse odradil od vyřčení posměšné přezdívky ze školních let.

„Chtěl jsi říct Srabusi, Blacku?“pronesl téměř šeptem, což znamenalo, že pohár jeho trpělivosti téměř přetekl. „Jistě tvůj názor na “nevinné“ vtípky, které mě málem stojí život, je mi dobře znám.“ Mluvil potichu, ale zřetelně. Z očí mu téměř sršely blesky.

„Severusi, chlapče, prosím uklidni se.“ snažil se ho zklidnit Brumbál „Ať neuděláš něco čeho bys mohl litovat.“ Po těch slovech ho Severus provrtal pohledem skrz na skrz. Pak však na moment zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby tak získal ztracené sebeovládání.

„Csss…“ odfrkl si Sírius posměšně.

„Jen pro tvou informaci, Blacku, protože samo by ti to asi sotva došlo, snaha o změnu sebe samého, znamená, že jsi nespokojený s tím co a kdo jsi. Jsi-li nespokojen s tím co a kdo jsi, tvá mysl není zcela oddána Pánu Zla. Provedeš-li na sobě změnu, přiznáváš vlastní názor a s tím i možnou neposlušnost…a ujišťuji tě, že pán Zla neodpouští byť jen náznak neposlušnost a velmi rád užívá odstrašujících příkladů. Ještě máš pocit, že zveličuji, Blacku?“ s těmi slovy se opět otočil, přešel ke krbu a nabral si do dlaně letax.

„Severusi, počkej…já, d-dám tvé vlasy do pořádku!“ Vykřikla rychle Tonksová, aby se nepřemístil dřív než to dořekne.

„Netřeba.“ Řekl klidným, tichým hlasem. Lehce potřásl hlavou a jeho vlasy se opět zahalily do havraní černi.

„Bradavice.“ Vhodil si pod nohy letaxový prášek a v okamžiku byl pryč. Všichni, krom Brumbála, vyjeveně zírali na místo, kde ještě před chvílí stál.

„On je metamorfomág?“ vykoktala Tonksová.

„Severus má mnohé schopnosti, velmi silné schopnosti a o většině z nich nevím ani já.“ pronesl zamyšleně Brumbál.

„A jaké jsou ty, o kterých víte?“ zeptal se Remus.

„Řekněme, že tenkrát v chroptící chýši, James nezachránil jenom Severuse…“

„To je blbost.“ pohrdlivě Sírius. „Kdyby měl takovou moc, jak naznačujete, proč se nikdy neubránil? Proč jenom zdrhal, když měl bojovat?“

„…nechtěl vám ublížit.“ hlesla Tonksová.

Pohledy všech se teď ubírali jejím směrem.

„Jestli nám nechtěl ublížit, jak ty říkáš, tak proč na nás vyjížděl i když jsme na něj neútočili? Neříkám, že jsme se chovali správně, ale…“

„Slovní napadání je taky útok.“

„Jo jasně a náš Srabus se…“

„Přesně o tomhle mluvím. Z nějakého důvodu si svého křestního jména velmi váží. Byl ochoten snášet bolest…ostatně nebyli jste první co…“ odmlčela se. „Má silnou osobnost, vydrží hodně. Umí zapřít sám sebe. Ale každý musí mít něco, na co nedá dopustit, co má takovou cenu, že to bude hájit.“

Rozhostilo se ticho.

„Tonks, odkud to všechno víš?“ zeptal se Remus.

„Já no,…řekli mi to.“

„Cože? Tobě? …kdy?“

„No…a není to vlastně jedno? Dozvěděla jsem se o něm spoustu věcí. Z toho co mi řekl a hlavně z toho co mi neřekl a o čem nechtěl mluvit.“

„Ale prosím tě Tonksová, nebuď tak najivní. Proč by tobě Srabus svěřoval? Prostě tě jenom něčím naočkoval, aby s tebou mohl manipulovat, nic víc v tom není.“

„No tak, Sriusi. Co to má být? Podle sebe soudím tebe? Děláš závěry dřív, než máš z čeho je dělat. Ty ses prostě rozhodl, že on je ten špatnej a konec.“

„On je ten špatnej!“ vykřikl Harry.

„Jo, a v čem jako? V tom kolikrát tobě i nám všem už zachránil život?“ usadila ho Harmiona.

„Zdá se, že ženskou část osazenstva už má zpracovanou.“

„Rone!“ okřikly ho Tonksová a Hermiona jednohlasně.

„Vždyť jsem toho zas tolik neřek,…no jo, vždyť už mlčím.“ Při pohledu na Rona a ty dvě se Sirius rozesmál.

„A ty Siriusi, už mu nikdy neříkej Srabus!“ spražila ho podrážděně Tonksová, které už zase rudli vlasy i oči vztekem. Sirius se zatvářil kysele, ale při pohledu na rudovlasou Tonksovou raději mlčel.

Poslední komentáře
13.05.2010 14:00:28: Ja sa tiež neviem dočkať ďalšekj kapče. Poviedka je faj rozpísaná tak sa ne toto a píš! Vážne. Fakt....
14.06.2009 13:24:47: oki, pokusim se...nic neslibuju, žádná bůh ví jaká pravidelnostu se ode mě taky čekat nedá...ale pok...
13.06.2009 09:20:06: já dofám že to zvládneš a s netopírkem pokročíšsmiley${1}smiley${1}
07.05.2009 20:43:20: Na netopírka teď bohužel nemám vůbec čas. Stejně jako na psaní obecně...Matura mi dává zabrat. Proto...
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.