Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Ten, s kým o něco jde

Ten s kým o něco jde

Znechuceně seděl ve Velké síni. Nenáviděl plesy, příčilo se mu to hemžení kolem, hluk, to rádoby společenské tlachání. Kdyby to nebylo kvůli Turnaji tří kouzelníků, nikdo by ho nepřiměl sem jít. Jenže tu byl Karkarov, takže jeho účast byla nutná. Pohledem hypnotizoval východ v dětinské touze odtud prchnout. Vše oficiálně začalo, kapela zahrála úvodní píseň a do síně začali vcházet účastníci turnaje se svým doprovodem. Cedrig Digorry s Cho Changovou, “hrdina“ Potter s Parvati Patillovou (nebo snad s Padmou? Jak má jeden poznat, která je která, když na sobě nemají barvy své koleje?) Fleur Delacour s… kdo to vlastně je? A na závěr Krum s – s… s Grangerovou?! Jen jeho léty vycvičené sebeovládání mu zabránilo zalapat po dechu. Merline. Té nesnesitelné šprtce to snad slušelo. Co slušelo, celá zářila! Dali se do tance. Tančila lehce, jako motýl. Bylo vidět, jak moc si to užívá.

Severus zjistil, že už se téměř hodinu nepodíval k východu, natož aby pomyslel na odchod. Rád by se za to okřikl, ale nemělo by to valného významu, v tenhle moment byl zcela uchvácen tím nádherným “ošklivým káčátkem“.

Společnost se pomalu rozcházela. I Krum už zřejmě pochopil, že svou večerku přetáhl. Zavedl Hermionu stranou, galantně se uklonil a políbil jí ruku. Alespoň něco je v Kruvalu naučili, ačkoliv Severus pochyboval, že by na tom měl jakoukoliv zásluhu Karkarov. Hermiona se s úsměvem otočila a odešla za těmi svými kamarádíčky. Sledoval, jak se s nimi dala do řeči i to, jak se do ní Weasley pustil. Najednou jí ze rtů zmizel ten šťastný úsměv. Všichni tři pak vyšli z Velké síně. Vstal ze svého místa a vydal se za nimi.

„Rone!“

„Jak se s ním můžeš jen tak tahat? Prober se Hermiono. Je to nepřítel!“

„A kdo chtěl ještě nedávno jeho autogram?!“

 

***

 

„Tak mě příště pozvi hned a nenechávej mě až jako poslední možnost!“

„Co- co, to s tím nemá nic…“

„Všechno si zkazil!“ otočila se a utekla.

Potter a Wesley si vyměnily (trenýrky:-D) nechápavé pohledy a odešli směrem k nebelvírské věži. Severus se pomalu vydal za Hermionou. Nemusel chodit daleko. Našel ji záhy. Seděla na schodišti směřujícím do sklepení a plakala. Tohle ale vidět nechtěl. Nevěděl proč, najednou cítil potřebu (jen si klidně odskoč Severusi, my počkáme) ji obejmout a vymazat ty slzy z její tváře. Sáhl do kapsy hábitu a vytáhl z ní (hmm… copak to asi vytáhl) malou lahvičku s uklidňujícím lektvarem. Alespoň k něčemu ta léta u Voldemorta byla. Tyhle základní lektvary měl vždycky při sobě. Bylo to sice trochu otravné, ale už si zvykl. Navíc už mu to mnohokrát zachránilo život. Jemu i mnohým jiným. Přistoupil k Hermioně a přisedl si k ní tak těsně, že se jejich těla dotýkala. Podal jí lahvičku, kterou si třesoucí se rukou přiložila ke rtům a na ráz ji vypila. Chvíli ještě seděla, jako by tam vůbec nebyl, pak se náhle otočila k němu a zabořila svůj uplakaný obličej do záhybů černé látky jeho hábitu. Na zlomek sekundy strnul, nestávalo se každý den, aby se ho někdo takhle dotýkal. Nestávalo se každý den, aby se ho vůbec někdo dotýkal. Rychle se vzpamatoval, zhluboka se nadechl a objal ji kolem ramen.

Nějakou dobu tak seděli, ona, vzlykajíc mu do hábitu, on, pevně ji svíraje v náručí. Jemně ji hladil po zádech. Její dech se postupně zklidňoval, pláč se utišil. Cítil, jak se jí svaly na zádech napnuly, to už asi ten její bystrý intelekt zase pracoval na plné obrátky. Pomalu se od něj začala odtahovat, až se úplně narovnala a s ruměncem v obličeji na něj upřela své pláčem zarudlé, oříškové oči.

„Pane, já… omlouvám se.“ Vyhrkla tak rychle, jak to její hlasivky dovolily. Parně cítila potřebu něco říct. Tak jako vždy. Slečna Grangerová, ta, co vždy všechno ví a může se přetrhnout, aby o tom nikdo nemohl pochybovat. ´Zpět v realitě, Severusi,´ pomyslel si.

„To je od vás velmi neprozřetelné, nemyslíte, slečno Grangerová?“

„Pane… ?“

„Ta vaše tendence omlouvat se, když nemáte zač nebo tehdy, když sama nejste ničím vinna a tudíž nejste tím, kdo se má omlouvat. “Otevřela ústa k odpovědi, ale pak je jen bezhlesně zavřela, jako ryba, kterou vytáhnete z vody a ona se marně snaží nahnat si kyslík do žáber.

„Zajímavý pohled. Nestává se často, že by jste neměla co říct, že?“ V očích se jí opět zaleskly slzy. ´Výborně, sotva se uklidnila, znova jí rozpláčeš. Bravo, Severusi.´

„Ale no tak, Hermiono. Za ty roky v těchto zdech, jste se už přece naučila nebrat si moje poznámky osobně. Neuvěřila by jste, že jsem to já, kdybych nic takového neřekl.“ Řekl tónem, který vzdáleně připomínal konejšivý. Překvapeně vykulila oči, chvilku si prohlížela jeho tvář a pak se pobaveně zeptala:

„Zase ses pokoušel o mnoholičný lektvar, Neville?“  Pozvedl obočí a trochu se ušklíbl.

„Vážně se domníváte, slečno Grangerová, že kdyby se pan Longbottom, nedej Merlin, skutečně pokoušel o mnoholičný lektvar, seděl by teď tady vedle vás živý a zdravý? A připustíme-li možnost, že by se mu lektvar vydařil, aniž by zničil polovinu hradu a podobně, co vás vede k domněnce, že by si vybral za objekt své přeměny právě mne?“ Pobaveně sledoval její hrané zamyšlení.

„Možná byste byl překvapen.“ Provokativně se usmála. „Dobrá tedy, jestliže nejste přestrojený Neville, pak už zbývají jen dvě možnosti.“

„A to?“

„Jste pod Imperiem a to, co jsem vypila v přesvědčení, že je to uklidňující lektvar, byl nějaký, patrně pomalu působící jed, to proto, že se jeho účinky ještě neprojevily.“

„Jistě. Vskutku velmi zajímavá teorie. Mohu na to říct jen toliko: opravdu si myslíte, že by mě někdo pod Imperiem udržel po tak dlouhou, po kterou tu s vámi sedím? Nejsem sice Brumbál ani Temný pán, ale mohu vám s čistým svědomím říct, že ani jeden z nich mne pod Imperiem neudržel déle než dvě minuty.“ Hermiona zalapala po dechu.

„Profesor Brumbál na vás někdy použil kletbu Imperius?“ Severus se ironicky ušklíbl.

„Myslím, že není správná doba k probírání, řekněme, přesvědčovacích praktik našeho ctěného řiditele.“

„A kdy bude ta správná doba?“ ´Bože je jako lovecký pes, zavětří stopu a nepustí jí. ´

„No,“ podíval se na hodinky, „řekl bych, že asi tak…“ tady udělal dramatickou pauzu a zvedl pohled k Hermioně, „…kdykoli, až u toho nebudu.“ Pořád se na něj dívala s naprosto vážnou tváří. Pak se náhle rozesmála a ukazováček mu zabodla do hrudi.

„Jste naprosto příšerný chlap. Už vám to někdo řekl?“

„Co myslíte?“

„Řekla bych, že ne, alespoň ne do očí.“

„Opět zajímavá domněnka. Z čeho tak usuzujete?“

„Protože by jste dotyčného namístě proklel nebo alespoň přiotrávil. A pokud vím u sv. Munga je spousta oddělení, ale oddělení pro léčbu následků urážky ega slavného Mistra lektvarů Severuse Snapea tam stoprocentně chybí. Což mě ovšem zase přivádí k tomu, že tu rozhodně s pravým profesorem Snapeem nesedím, protože po tom, co jsem tu do teď řekla, by již zmíněné oddělení urychleně dostavěli.“ Severus se zlehka zasmál.

„Hmm… z nějakého důvodu mě dnes velmi baví poslouchat ty vaše, až genální, teorie, ale bohužel, vám budou záhy vyvráceny, a bude mi k tomu stačit pár slov.“

„Ale, ale… dobře. Poslouchám.“

„Tak za prvé: máte pravdu, takové oddělení tam vskutku není, ale co má každá nemocnice? Co? Márnici.“ Pobavil se jejím výrazem. Bylo to jako by zvažovala, zda se má smát nebo s křikem utíkat.

„ A za druhé,“ pokračoval po chvilce „pro dnešek jsem vám nedal jediný důvod myslet si, že ten, kdo sedí vedle vás, nejsem já.“ Tohle byla očividně voda na její mlýn.

„Skutečně jste mi dnes nedal jediný důvod nemyslet si, že jste to skutečně vy, pravý Severus Snape z masa a kostí,…“

„…a krve.“ Pronesl pobaveně, čímž narážel na, mezi studenty populární, fámu, že je upír a že v Bradavicích se jeho “přičiněním“ ztratil nejeden studentík. Hermiona blahosklonně přikývla.

„…a krve, kdo tu teď sedí vedle mě, nesnesitelné šprtky, z ještě nesnesitelnějšího Nebelvíru a snaží se mě rozesmát a rozptýlit po spackaném plesu? To už je při nejmenším důvodná pochybnost.“

„Výborně Hermiono, máte bod. Ale nezdálo se mi, že by byl celý ples, jak vy říkáte, spackaný. Domnívám se, že jste se s panem Krumem v celku bavila.“  Stočila pohled na schody pod sebou.

„Ano, bavila. Viktor je vcelku zábavný společník, dokonce i obstojný tanečník, ale…“

„…ale tančit na plese s někým, s kým o něco opravdu jde, je mnohem… uspokojující.“ Zhluboka vydechla.

„Tak nějak.“

„Proč mám ten pocit, že tím “někým“ není ani pan Weasley?“

„To asi proto, že jím opravdu není.“

„Tak proč ta hádka?“

„Byl protivný a naštvaný, že mě na ples pozval právě Viktor. Celé léto o něm mluvil.“ Severus se uchechtl.

„Hleďme, co se z pana Weasleyho vyklubalo. Domníval jsem se, že žárlí na vás a on zatím žárlil na Kruma. Jak to nese pan Potter?“ Teď se zasmála Hermiona.

„Bohužel, vás zklamu. Viktor Krum je totiž nejlepší hráč z Bulharského famfrpálového týmu a Ron famfrpálem žije. Celé hodiny vydrží…“ Severus se zasmál, na což mu Hermiona odpověděla ránou do ramene. „…vydrží mluvit o novém odstínu dresů Kudleyských kanonýrů.“

„Ach tak, a já už začínal věřit v zázračné schopnosti pana Weasleyho.“

„Další důkaz, že to není profesor Snape, s kým tu teď sedím.“

„Ano?“

„Ano. Profesor Snape, jak ho znám já, by si takové pubertální vtípky nechal pro sebe, pokud by ho vůbec napadly.“

„Tak to mě zřejmě moc dobře neznáte.“

„Zřejmě ne, ale znám vás natolik, abych věděla, že jste nevyzpytatelný a nebezpečný.“ Severusovi se blýsklo v očích. Otočil se k Hermioně, naklonil se nad ni a rukama se opřel podél jejích boků. Hleděl jí zpříma do očí. Dělilo je jen pár centimetrů a Severus si tolik přál tu malou a zároveň obrovskou vzdálenost překonat.

„Nevyzpytatelný a nebezpečný…“ zašeptal jí do ucha a přivoněl si k jejím vlasům. Nevyděsilo ji to. Tělo měla napjaté, dech se prohloubil a tep zrychlil, ale neměla strach.

„Co myslíte, že teď udělám, Hermiono.“

„No, myslím… buď ze mi vysajete krev do poslední kapičky, nebo… mě políbíte.“

„Můžu udělat obojí.“

„To můžete, ale jedno byste udělal radši.“

„Další bod pro vás, slečno Grangerová,“ pronesl klidným hlasem a naklonil se k ní ještě o kousek blíž.

„V každém případě mi vyvrátíte nebo potvrdíte minimálně jednu z fám, které tu o vás kolují.“

„Opravdu.“ Přiblížil rty k jejímu krku a jemně ji do něj kousnul. Trochu se lekla. Zhluboka se nadechla a zlehka zaklonila hlavu.

„Škoda jen, že už jsem večeřel, nerad se na noc přecpávám.“ Podívala se na něj s hravým úsměvem.

„Tak copak s tím uděláme?“

„Že bych si vás schoval na později, a teď jen ochutnal…“ s těmi slovy přtiskl své rty na její, Hermiona však nezůstávala pozadu, její ruce se mu omotaly kolem krku a prsty si hrály s jeho vlasy. Polibek přerušili jen na okamžik, aby si dopřáli trochu vzduchu.

„Neville, jestli se teď přeměníš zpátky, přísahám, že tě zabiju.“ Vyhrožovala udýchaně.

„Bohužel, nemohu sloužit. Jak už jsem řekl, nejsem pan Longbottom.“ Hermiona se zahyhňala a nadechla se k odpovědi, ale umlčel ji další polibek.

“Konečně vím, co vás zaručeně umlčí, slečno Grangerová.“

„Otázka, kdo tady koho umlčuje, je velmi sporná, pane profesore.“

„Vždy v opozici.“

„Zajisté.“ Usmála se.

„Mimochodem, jakouže fámu jsem to právě vyvracel, či potvrzoval?“

„Například tu, že neodoláte krvi, když ji můžete mít.“ Uchytla se.

„Jak lichotivé. Ale neřekl bych, že byste mi dala byť jen kapku své krve zadarmo.“ Neodpověděla. Nebylo třeba nic říkat.

 

***

 

„Co máte v plánu teď, pane profesore? Můžeme tu sice zůstat, jak dlouho chceme, ale pochybuji, že by to ráno vaši studenti, a moji spolužáci, nechali bez komentáře.“

„To jistě ne. Ale jeden plán bych měl. Co změnit ten spackaný ples, tancem s někým, s kým, jak doufám, o něco jde.“ Místo odpovědi mu dlaní lehce přejela po tváři a jemně ho políbila.“

„To mělo znamenat: ano, pane profesore?“ přikývla, „tak to jsem se asi přeslechl.“

„Nerada věci opakuju dvakrát.“ Usmál se.

„V tom případě… Velká síň už bude téměř prázdná, ale kapela bude zajisté ještě hrát.“ Postavil se před ni a podal jí ruku: „ Smím prosit?“

„Vy můžete soustu věcí,“ odvětila šibalsky a přijala nabízenou ruku.

Nabídl jí rámě a vydali se k tanečnímu parketu. Vstoupili do Velké síně s prvními tóny jakési písně. Dívali se jeden na druhého, jako by tam za okamžik ten druhý nemusel být. Zavedl ji do středu parketu a zdvihl jí ruku. Hermiona se po ní párkrát protočila a skončila v jeho pevném náručí. Černé oči se vpily do oříškových. Dali se do tance. Kroužili po celém parketu. Vypadali úchvatně, jako by spolu tančili denně. Občas Severus Hermionu zaklonil, občas se kolem něj Hermiona protočila, jako nějaká víla, občas ji Severus zvedl, aby ji pak s otočkou jemně postavil zpět. Z jejich tance tryskala touha a vášeň. Bylo to pro oba tak opojné, doufali, že konec písně nikdy nepřijde. Ale stejně jako každá jiná píseň i tahle měla své závěrečné tóny a ty právě zaznívaly. Tanec skončil, zůstali v závěrečné póze, Hermiona v záklonu a Severus sklánějíc se nad ní. Jen pár centimetrů a zlomek sekundy je dělil od vytouženého polibku, když se kolem nich ozval ohlušující potlesk. Vyjeveně se na sebe podívali, postavili se a rozhlédli se kolem sebe.

„Merline!“ zaúpěla Hermiona.

„Jak výstižné.“ Poznamenal Severus.

„Vždyť je tu snad celá škola, který idiot je sem svolal?“

„Říkáš idiot? Opět výstižné.“ Odvětil Severus, když zahlédl rozjařeného Brumbála s úsměvem od ucha k uchu, jak k nim cupitá přes půlku síně. Když už byl téměř u nich, nahnul se Severus k Hermioně a tiše zašeptal:

„Jestli zase řekne to svoje: Severusi chlapče, přísahám, že ho rozdrtím jako čokoládovou žabku.“ Hermiona se jen zahihňala a povzbudivě mu stiskla ruku, aniž by si uvědomili, že se ještě stále drží. To už k nim však dorazil Brumbál.

„Severusi, chlapče…“

„Merline.“ Zaúpěl Severus. Hermiona se jen vlídně usmála.

„…to bylo vážně báječné. Nevěděl jsem, že umíš tančit.“

„Ale věděl.“ Odsekl Severus.

„No, dobrá, možná jsem to věděl, ale co jsem nevěděl, že této schopnosti hodláš využít dnes večer.“ Severus si posměšně odfrkl.

„Nech toho, Albusi. Blázny si dělej z někoho jiného, adeptů tu máš víc než dost. Což mě přivádí k tomu… co tu sakra všichni dělají!“

„Svolal jsem je.“

„Svolal jsi je? A to proč?“

 „Vy jste nedostali sovu? Poslal jsem ji do ložnice každému od čtvrtého ročníku výš.“ Vyměnili si s Hermionou neurčité pohledy.

„Ne, nedostali, patrně šly nejprve na lov, než se vydaly za námi.“

„Ale, to je tedy zvláštní.“ Zakroutil Brumbál hlavou.

„Co tedy stálo v těch dopisech, pane řediteli?“ zeptala se Hermiona, protože Severus byl zrovna zaneprázdněn zvládáním svého vzteku. Brumbál se na ni zadíval, jako by si právě teď všiml, že tam stojí.

„Slečna Grangerová. Ve zkratce, zdál se mi ten dnešní ples poněkud, jak bych to řekl, nezakončený. Tak jsem rozeslal pozvánky na závěrečný polibkový tanec.“

„Polibkový tanec?!“ zachroptěl Severus, který vypadal, že na ředitele co nevidět sešle nějakou hodně nepěknou kletbu.

„Polibkový tanec. Je to taková hra a pravidla jsou velmi jednoduchá. Pár, který jako první pozná píseň Kiss me, samozřejmě v jiné stylizaci než na jakou jsme zvyklí, a začne na ni tančit, musí tanec na závěr zpečetit polibkem. Jako odměna ho pak čeká noční projížďka kočárem taženým jednorožci, které laskavě zapůjčila madam Maxima, takže to bude spíše let než projížďka.“

„Aha, no, takže si užijte tu svoji šaškárnu, já odcházím,“ řekl Severus.

„Odcházíme.“ Zdůraznila Hermiona, oba se otočili a vyrazili z Velké síně.

„Ehmm, to nepůjde…“

„Jak nepůjde?“

„Protože jste, ač jak patrno nevědomky, vyhráli naši, jak říkáš šaškárnu, musíte tanec zpečetit polibkem, jinak se z Velké síně, jaksi… nedostanete.“

„Cože!“ zařval Severus a vykročil k Brumbálovi s jasným cílem, uškrtit ho. Hermiona, stále svírající jeho ruku, ho však stáhla zpět k sobě a položila mu ruku na hruď, aby ho zklidnila.

„Jiná možnost není?“ zeptala se.

„Bohužel.“ Odvětil Brumbál. Pohlédla na Severuse.

„Jde jen o jednu pusu.“

„Ehmm… obávám se, že jste mě nepochopili, nejde o pusu, nýbrž o polibek.“ Skočil jí do řeči ředitel.

„Cože?“ zavřeštěla Hermiona a vykročila k Brumbálovi s jasným cílem, vyškrábat mu oči. Severus jí naštěstí včas zadržel. Brumbál se jen shovívavě usmál.

„Ale no tak, ještě před chvilkou jste vypadali, že by vám to ani v nejmenším nevadilo.“ To už proti němu vyrazili oba.

„Pane řediteli, já si vás moc vážím, ale ještě slovo a přestanu se ovládat!“ pronesla Hermiona.

„Opět naprosto výstižné.“ Poznamenal Severus.

„Jistě, jistě. Však já už mlčím. Domnívám se, že teď už mě tu jaksi nebudete potřebovat, váš úkol je jasný. Tak se čiňte, mládeži.“ zaševelil a vesele odcupital přes polovinu síně zpět na své místo.

„Hmmm, myslím, že tenhle ples už je spackaný definitivně.“

„Mně zas tak spackaný nepřijde.“ Pomalu se k němu přiblížila a stoupla si na špičky, aby se lépe dostala k jeho rtům. „Chtějí vidět polibek, co jim tedy dát to, co chtějí.“

„Nemám ve zvyku dělat to, co po mě chtějí ostatní.“ Naklonil se blíž. „Ale co se týče vašich úst, slečno Grangerová, jsem ochoten udělat výjimku.“

„Jsem poctěna. Ale co se týče našeho následného odchodu, když už jsme měli takové ántré, chtělo by to také něco zvláštního.“

„Jak je libo, předpokládám, že máte svou hůlku, když jak tak na vás koukám, raději nechci vědět kde… nebo možná chci, ale až později.“

„Máte na mysli něco konkrétního, pane?“

„Zajisté. Ale zpět ke kouzlu. Navrhuji mlžný vír, ten je dostatečně efektivní.“ Nečekal na její reakci. Zbořil tu nepatrnou vzdálenost mezi jejich těly a uvěznil ji ve vášnivém polibku. V jednu chvíli se od sebe odtrhli, pozvedli hůlky a vyslovili zaklínadlo. Rázem se oba ztratili v oku mlžného tornáda, které je vyneslo ven z Velké síně. Zevnitř se ozývaly zmatené hlasy a, světe div se, obdivné pískání. Těm dvěma už to však bylo jedno. Mířili k bráně, kde na ně čekal vůz tažený krásnými nebeskými koni.

Poslední komentáře
28.07.2011 15:01:35: úžasný!!! fakt krásný, za pokračování bych se taky nezlobila :o)
01.02.2011 16:08:23: Je to nádherná povídka...mrazí mě přitom v zádechsmiley chci pokračování prosííííím moc prosííím smiley...
02.08.2010 00:12:00: Héj, co se stalo v kočáře? Mě by to taky zajímalo.smiley${1}
30.08.2009 13:19:12: Áá, nebíčko hotové, tak na to sa teším. A ďakujem( utiera si slzy dojatia) smiley${1}
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.