Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Začátek všeho

Nový příspěvek

Začátek všeho

Už to tu bylo zase, křik, řev, nadávky. Otec se, jako vždy, vrátil z práce opilý a nic mu nebylo po vůli. Řval pro každou maličkost, nadával za každou nedokonalost a křičel. Křičel… pořád jen ten jeho opilecký hlas. Nenáviděl jsem ho, kvůli tomu hlasu. Nenáviděl jsem ho za to, co dělal matce, nenáviděl jsem ho za to, že se vrátil domů, nenáviděl jsem ho za to, že existoval. Tentokrát si vzal na mušku moje knihy. Prý nejsem normální, když pořád jen čtu ty nemožný tlustý bichle o těch nesmyslech. Chtěl je zničit, spálit, roztrhat. Nedovolil jsem mu to. Pral jsem se s ním, co mi síly stačily, ale co mohlo zmoct děcko proti dospělému hromotlukovi. Chytil mě za ramena vší silou se mnou třásl. Podařilo se mi vysmeknout se mu a utekl jsem a chodbu, ale dohonil mě. Chytl mě za ruku a smýkl se mnou ze schodů. Když jsem se vzpamatoval, řítil se za mnou dolů. Nedbal jsem na bolest a utekl jsem vchodovými dveřmi na ulici a dál směrem k parku, na jedno z mála míst, kam by za mnou ve dne nešel. Bylo tam moc lidí, moc potencionálních svědků. Doběhl jsem do nejvzdálenějšího kouta a vylezl na velký rozložitý dub. Jeho větve pro mě znamenaly bezpečí. Právě sem jsem vždy utíkal, tady jsem měl klid. Sem ten hlas nedolehl. Ležel jsem a jedné z hlavních větví a skrz korunu sledoval odpolední oblohu. Nic mě nerušilo, sem chodil jen málokdo. Čas od času tudy proběhl nějaký běžec, prošel někdo se psem, ale žádné z dětí by se sem neodvážilo. To kvůli těm povídačkám o hrozivé příšeře požírající lidi.

Najednou mě z mého klidu vytrhl nějaký zvuk. Otočil jsem hlavu a zahleděl se tím směrem. Tehdy jsem ji viděl poprvé. Kdo by v tu chvíli přisoudil tomu okamžiku takovou osudovost? Kdo by řekl, jak mi ten moment, ten pohled změní život? Stála tam a byla tak… tak… krásná. Jako vtělení víly a mořské panny. Měla krásné, ohnivě rudé vlasy, které jí v pramenech spadaly přes ramena až na záda a světlou pleť. Utíkala směrem k mému stromu a smála se. Smála se tím nejhezčím, nejupřímnějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel. Cinkal a zvonil jako andělské zvonkohry. Unešený tím zvukem a tou dívkou jsem přestal dávat pozor, ztratil jsem rovnováhu a s výkřikem se zřítil na zem přímo před ní. Leknutím vykřikla, chvilku na mě zaraženě koukala a pak se zase dala do smíchu. Zůstal jsem ležet na zemi, po tom “pádu“ ze schodů se nebylo čemu divit. Chvilku mi trvalo, než jsem se ovládl a byl jsem schopný alespoň částečně nevypadat jako mrtvola. To už se však nade mnou skláněla a jemně se dotýkala mého ramene.

„Nestalo se ti nic? Co je ti, mám běžet pro pomoc? Slyšíš?“ ptala se mě.

„Slyším. Nikam nechoď, já to přežiju,“ posadil jsem se a opřel se zády o strom.

„Opravdu? Byla to pěkná šlupka,“ řekla a opatrně mi odhrnula vlasy z čela, kde se už rýsovala pěkná boule.

„Pane jo,“ udiveně vydechla a opřela se mi rukou o hruď, aby se snáz dostala k mému čelu. Sykl jsem bolestí. Do té chvíle jsem nijak nezkoumal následky mého “rozhovoru“ s otcem, asi proto, že jsem byl zaměstnaný svými myšlenkami. Ale teď jsem se zcela probral a s nelibostí jsem shledal, že mě bolí snad celé tělo. Podívala se na mě, a pronesla:

„Buďto se ti modřiny a boule dělají extrémně rychle nebo ses dneska už s matičkou zemí zblízka seznámil.“

Musel jsem se tomu zasmát. A i teď po letech mě stále zaráží, jak byla už tehdy všímavá a schopná logicky uvažovat. Podíval jsem se na ni a nevěděl co na to říct. Vpadala, že stále čeká nějakou odpověď.

„Ehm… no víš, já…“

„To je dobrý, nemusíš mi nic říkat,“ laskavě se na mě usmála, „Vlastně se ani neznáme. Já jsem Lily Evansová.“

„Severus, Severus Snape,“ odpověděl jsem a potřásl jí nabízenou rukou.

„Cos tam nahoře vyváděl?“

„Já? Nic. Jen jsem tam byl… přemýšlet.“

„Aha, a chodíš tam přemýšlet často?“

„Docela jo.“

„Měl by sis, ale při tom přemýšlení dávat větší pozor. Takhle si tu srazíš vaz.“

„Já si dávám pozor. To jen dnes, že jsem tě slyšel, jak se směješ, tak jsem koukal, kdo to je a…“

„A pak ses trochu proletěl,“ zachichotala se.

„Vlastě jo,“ oplatil jsem jí úsměv.

„To se tahle ohlížíš po každém, kdo se tudy prožene, nebo mám být polichocená tvou pozorností?“ smála se. Cítil jsem jak my rudnou uši a tváře.

„No, ono sem totiž moc lidí nechodí, to kvůli těm povídačkám. Mají strach.“

„Jakým povídačkám?“

„Ty je neznáš?“

„Ne, neznám. My jsme se právě přistěhovali, takže jsem tu nová.“

„No, říká se, že tady v tomhle koutě parku sídlí hrozivá příšera, co požírá lidi.“

„Aha, tak to jo. A ty se nebojíš?“

„ Já? Ne, proč bych měl? Když jsem tu povídačku slyšel prvně, prolezl jsem to tady křížem krážem a žádnou příšeru jsem nenašel. Až na příšerně oprsklý veverky.“

Oba jsme se dali do smíchu. Od té doby jsme se na tomhle místě scházeli a povídali si o ledasčem. Až jednou přišla řeč na tajemství. Lily tenkrát poprvé komukoliv řekla, že umí něco zvláštního. Vlastně to ani neřekla jako spíš předvedla. Položila si na dlaň poupě růže a nechala ho střídavě se rozvíjet a zase uzavírat. Bylo nádherné zjistit, že Lily je jako já. Že je čarodějka. Půl dne jsem pak strávil vyprávěním o kouzelnickém světě, o magii a škole pro čarodějky a kouzelníky jako my. Potom však přišla řada na moje tajemství. A já jí ho řekl. Řekl jsem jí o svém otci, i o tom proč jsem tenkrát po pouhém pádu ze stromu vypadal jako po boxerském zápase. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale snažil jsem se jim zabánit, aby opustily mé oči. Styděl jsem se. Myslel jsem si, jaký jsem slaboch. Lily byla úžasná. Vynadala mi, jak se vůbec můžu obviňovat. Řekla, že jsem statečnější než kdokoliv, koho zná a že kdyby někdy potřebovala pomoc, požádala by právě mě.

„Nejlepšího kouzelníka, jakého svět kdy pozná,“ jak mi od toho dne přezdívala. S ní jsem nebyl obyčejný hlupák a budižkničemu, kým jsem byl pro otce. Ne, ona mi vždy přisuzovala lepší, vznešenější vlastnosti. Ach Lily, už tehdy jsem ji miloval, sice jen dětskou láskou, ale miloval.

Poslední komentáře
30.09.2009 17:07:17: Tiež mám rada pár HG/SS, ale neprestáva ma fascinovať, čo keby?? Keby Sevi nebol také zakomplexované...
08.09.2009 20:41:52: Já mám sice ráda pár ss/hg, ale tohle mne dostalo. Je to opravdu krásně napsané. Klaním sesmileysmiley...
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.