Severus Snape

HP - filmy, knihy... vlastní tvorba

Život po životě?

Nový příspěvek

1.

Moc jsem to nechápal. Díval jsem se na to odporné monstrum s rudýma očima, připomínající spíš zvíře než člověka a náhle se svět začal točit. Barvy se prolínaly. Šedá byla žlutá, zelená modrá, červená bílá, jen černá zůstávala černou. Byla středem toho podivného kolotoče, v nějž se proměnilo všechno kolem. Černá se stále zvětšovala a přibližovala. A pak nic. Zatmělo se mi před očima. Svět přestal existovat. Ocitl jsem se na zvláštním místě, kde se nedaly rozeznávat rozměry, prostor a čas. Mohl jsem tu jen být. Duši mi naplnil klid. Smysly se zbystřily. Vnímal jsem své okolí podivně silně, všechny vůně, zvuky barvy, ale při tom nebylo co vnímat. Byl tu jen ten šedavě modrý, nekonečný prostor. Osvítila mě jemná zelená záře a já konečně pochopil, co se stalo. To zjištění mě udeřilo mohutnou silou tak, že jsem nebyl sto se byť jen pohnout. Dvě slova. Jen dvě slova mi zněla myslí, rezonovala, kroutila se a podivně deformovala, ale stále tu byla. Avada Kedavra. Tak zněla má otázka i odpověď na ni. To byl můj osud, můj rozsudek smrti. Místo věčné slávy za překonání náročných zkoušek, jsem na konci cesty nalezl smrt. Před očima se mi promítaly obrázky všech, které jsem opustil, kterým snad budu alespoň trochu chybět. Mým tělem projela silná křeč. Byla to hrozná, téměř nesnesitelná bolest, která se nedala s ničím srovnat. Složil jsem se jako hadrový panák a nechal se bolestí pohltit. Chvíle ticha. Trocha naprostého, absolutního nic a rázem stojím zase na místě, kde jsem stál před chvílí, ačkoliv vlastně nevím, jak dlouho jsem byl pryč. Mohly to být minuty, ale lidně i roky. Čas nehrál roli. Stál jsem vedle Harryho spolu s dalšími lidmi. Dva z nich jsem bezpečně poznal. Nejlepší chytač, jakého Bradavice pamatují, tedy než přišel Harry, James Potter a Lilly Evansová-Potterová, školní premiantka, primuska a legendární génius s jedenácti složenými zkouškami OVCE. Druhý nejvyšší počet v historii. Tak přeci jen jsem si z těch školních trestů něco odnesl. Čištění trofejí v pamětní síni, oblíbený trest profesorky McGonagallové.

Asi bych měl Harrymu něco říct. Určitě bych mu měl něco říct. Cítil jsem, že je to má poslední možnost, předat vzkaz živým. „Harry, odnes mé tělo zpátky mému otci.“ řekl jsem po chvíli přemýšlení. Můj hals zněl zvláštně dutě. Sám jsem ho nepoznával, ale harry ho poznal. Přikývl na znamení, že rozumí. To bylo to nejpodstatnější. Vrátit mé tělo otci, aby jej mohl pochovat vedle mé matky. To bylo to, co jsem si přál a zároveň to co jsem po Harrym mohl žádat.
Měl jsem život rád, ale teď je na čase přenechat jej živým. Vidím světlo. Krásné, bílé a hřejivé. A v něm mě čeká má rodina. Moji prarodiče, strýček Jake a … „Mami?!“ vydechl jsem úžasem a rozběhl se za světlem.

Cedrik Diggory

Poslední komentáře
13.02.2011 19:37:53: děkuju, moc si toho vážím
11.02.2011 21:06:54: projel mnou zvláštní chlad a já můžu říct jen: nádherné
22.04.2009 08:15:13: Bezduchý to rozhodně není! Jak už jsem psala, moc se mi to líbí
21.04.2009 20:39:23: Díky Evi, jsem ráda že se ti to líbilo...sdama sem si tim nabyla jistá...je to takový bezdějový...ta...
 
Většina postav použitá v mých povídkách patří autorce J.K.Rowlingové. Netvořím si na ně žádné právo, nejedná-li se ovšem o mé vlastní postavy. Tento blog nebyl založen s účelem jakkoliv se obohatit...nanejvíš tak vědomostně, což u mě zrovna nehrozí. Případné porušení autorských práv či vaše nároky na nějakou z mých povídek, mi prosím sdělte. Po doložení pravdivosti vašeho tvrzení, svou případnou chybu napravím. Jsem taky jenom člověk, a jako taková se samozřejmě můžu dopustit chyby.